Unie už o brexitu vyjednávat nechce a míč vidí výhradně na britské straně hřiště. Ten tam leží a nebezpečně se podobá příliš horkému bramboru. Přitom Theresa May k věci přišla jako slepý k houslím, protože ona sama pro brexit nebyla.
Na jedné straně je to dobře, že sedmadvacítka drží v zásadní věci pohromadě. Na druhé straně otázka zní, jestli drží pohromadě v dobré věci. Brexit je vážná rána. Brexitáři v Británii si slibovali, že po vypuštění z klece se rozletí do oblak, zatím to tak nevypadá. Spíš se měli snažit, aby Unie nebyla klecí, aby její občané viděli zřetelnou perspektivu a mohli se s ní ztotožnit. To by znamenalo politický tlak na evropské instituce ovládané pijavicemi typu Junckera, Mogheriniové a Tuska. Dnes by Britové měli určitě víc spojenců k politickému tlaku než v době, kdy je tahle tlupa k brexitu dohnala.
Vše tedy půjde postaru a evropští občané mají i nadále perspektivu, že za patnáct let se budou v Evropě vyrábět jen elektrická auta a budou zrušené uhelné a atomové elektrárny a budeme topit biomasou.
Tedy perspektivu totožnou s blábolem šílence.
Bohužel, léčba z politického šílenství, jak nás dějiny učí, je ta nejnákladnější terapie, známá medicíně.
Hýml, dny se zkracují, denně o dvě minuty a odpolední procházka je pak už potmě! Mám na to světelné obojky, jeden červený, druhý modrý, abych věděl, která je která, z těch světelných bludiček na temné louce. Modrou alokuju Noře, protože Nora je hodnější a modrá je barva andělská, kdežto červená náleží čertíkům a tudíž pasuje ke Gari. Není třeba dlouho hádat, které se dřív vybila baterka. Samozřejmě Garině. Po louce kmitalo jen modré světélko a já musel spoléhat na to, že se jedna od druhé nehne na vzdálenost větší dejme tomu padesáti metrů, což byl předpoklad správný.
Takže teď musím jít do krámu a koupím baterku. Tu silnější, víte? Musí být hodně silná, je na zlobivého pejska.