Další padlý v Afghánistánu
Počet našich padlých v Afghánistánu stoupl na 14. K tomu je třeba říci, že služba v armádě je práce pro statečné obětavé lidi, stejně jako služba v hasičských sborech. I ty mají svoje padlé, jeden kupříkladu zahynul při hašení požáru továrny na nábytek u nás ve Zvoli. Naše jednotka slouží v Afghánistánu ve svazku spojeneckých vojsk. Předpokládám, že kdybychom byli napadeni my, a že v průběhu uplynulých sto let jež si připomínáme se to stalo dvakrát, vojáci jiných armád a příslušníci jiných národů by umírali za nás. Co je podstatné: ani jeden z raněných z předchozího útoku nepožádal o stažení. To je třeba ocenit a je to i důvod k hrdosti. Podporujme naše vojáky, držme jim palce, ať mají vojenské štěstí a jejich službu oceňujme a buďme za ni vděčni. Nikoli žvásty, ale činy se upevňuje spojenectví.
Jsem teď -doslova – na pár dní sám doma, protože Ljuba je ve Znojmě a hraje tam divadlo. Hospodařím s pejsky sám. Nic převratného se neděje. Večer, když udeřila devátá, pejskové se domáhali vstupu do ložnice. Oni znají hodiny, vědí kolik je hodin a chtějí spát. Pustil jsem je, Gari zalezla do svého pelíšku a Nora taky do svého.
Já si vytáhl nějaký film a pustil jsem si ho. Za chvilku slyším ťap ťap, a už tu byla Nora, věrný to psík. Lehla si ke mně na kanape, hlavu položila na klín a dívala se taky. Dokoukali jsme a šli jsme spát. A kdepak byla Garinka? Ne, v posteli nebyla, to nedělá. Ale zalezla Noře do pelechu a zachrula se do její deky. Musel jsem zřídit pořádek, ty půjdeš do svého, ty zase do svého pelechu a já, já taky zalehl do svého. Vše potřebuje mít svůj řád.