Tato kauza ukazuje, jak dobře funguje systém zastupitelské demokracie. I kdyby totiž zvítězil opačný názor, a jistě se to stát mohlo a stoupenci povinnosti taky měli své argumenty, věc by plynula dál, bylo by možno dále diskutovat a zkoumat, jak se opatření osvědčuje a eventuálně ho změnit další novelou.
Čistě teoreticky by se problém dal řešit i referendem: otázka jasně zní ano nebo ne, každý ví co je to mateřská školka a co je to dvouleté dítě a každý si může udělat názor. Jenže by se kolem toho rozpoutala emotivní vřava a rozhodly by ty hlasitější, nikoli rozumnější hlasy a jakmile by bylo rozhodnuto, už by s tím nikdo v nejbližším desetiletí nehnul.
Takže dobře tak, dobře že máme parlamentní demokracii včetně senátu a dobře že senát rozhodl, jak rozhodl.
Ljuba putuje s kamarádkou Luckou po špičatých horách někde mezi Anapurnou I a Anapurnou II (sleduju to na mapě a jímá mě závrať), já hospodařím doma sám s pejsky. Vstávám brzo, dnes v půl páté. Pejskové mě nechají v klidu se nasnídat, pak mi dovolí si přečíst, co je nového. Neklid začíná v koupelně a když se pak oblékám, mám kolem sebe klubko snad pěti psů. Skáčou, honí se, popohánějí mě, lezou mi do nohavic, tahají za rukáv košile, šťouchají do mě frňákem, cpou mě do dveří a ze schodů a hlavně – pryč, jde se, jde!
Vyjdu z domu, otevřu vrata a otevřu dveře, aby mohly nasednout dozadu na své brloh – sedadlo.
Volně popocházejí po chodníku.
“Počasí je dnes vlídné, viď, Noro?“ vece Gari.
“Soudě podle tvaru mraků, dá se čekat příjemný den,“ odpovídá Nora. Hledí k obzoru. „Jen aby to vydrželo.“
“Vánek je mírný. Nezdá se mi, že by mělo dojít k nějaké anomálii.“
Takto tam pocházejí a rozhlížejí se občas se zastaví, aby se podrbaly za uchem.
Musím zařvat a nahnat je do auta – pryč, jede se!