Pokud jde o účast v misích, to byla od Vojtěcha Filipa vyslovená chyba. Vždy je třeba uvažovat o alternativách, v tomto případě samozřejmě o tom, co by se stalo, kdyby ANO a sociální demokraté na komunistický požadavek zrady aliančních závazků přistoupili. Nepochybujme, že někteří by to ochotně udělali, tím spíš, že naše zahraniční mise nejsou veřejností vnímány bezvýhradně pozitivně a že leckteré alianční akce v zahraničí jsou problematické. Jsou to ale alianční akce. Může se stát, že jednou budeme potřebovat, aby za nás někdo nasazoval kůži. Za celé dvacáté století jsme prožili osmačtyřicet let v okupované nebo napůl okupované zemi plus osmnáct let pod cizí vládou, takže se věru nedá říct, že bychom se mohli těšit z nějaké „splendid isolation“. Zrada aliančních svazků tedy nepřichází v úvahu, přinejmenším zatím, a je velmi dobře, že to první muž sociální demokracie řekl naplno.
Odpoledne jsem cosi kutil na zahradě a Nora pomáhala. Ona vždycky pomáhá, i když – mimochodem řečeno – štípu dříví: motá se kolem špalku a žvejká polínko. Musím dávat pozor, abych štípal dřevo a ne psa. Tam na zahradě žádné nebezpečí nehrozilo. Hleděl jsem si svého a Nora ležela opodál. Gari, ta byla na svém pelíšku a pozorovala nás prosklenými dveřmi.
Najednou se Nora začala ošívat. Nejdřív jsem si myslel, že na ni zaútočila vosa (má svoji neblahou zkušenost i se včelami, když si před pár lety lehla přímo na výlet z hnízda lesních včel), brzy jsem zjistil, že to jsou mravenci.
Obral jsme z ní štípavé Ferdásky, ale co naplat, o pomocníka jsem přišel. Odešla ke Garině a já musel svoji práci dodělat docela sám.