Jako samozřejmost chápeme, že v průběhu Sobotkovy vlády klesla nezaměstnanost a stoupaly příjmy všeho druhu a ztvrdla koruna. To, že Sobotkova strana nedokázala využít tento potenciál ve volbách, je důsledek toho, že málo čte Neviditelného psa: kolikrát jsem na tomto místě psal, že je to úspěšná vláda a že kriminalizace Andreje Babiše nevede ke kýženému výsledku – zbavit se ho? Že se naopak vytvořil příklad pro vysvětlení hloupějším žáčkům, co je to bumerangový efekt. Sociální demokracie, garant úspěšné vlády, se musí bát předčasných voleb, aby se vůbec dostala do sněmovny.
Se zajímavým podnětem přišel vykopnutý někdejší hejtman Michal Hašek v rádiu: přikývnutí Babišově menšinové vládě v prvním kole nepřichází v úvahu, to je bezesporu rozumný názor. Ale napodruhé? Bylo by dobře udělat voličské referendum, měli by rozhodnout straníci – tak jako je to v Německu, uvádí Hašek.
To je princip české politiky – získat alibi. Nikdo si zřejmě netroufne říct – úspěch minulé vlády byl náš úspěch, Babišův policejní problém je jeho soukromý problém a ať si ho vyřeší a když ho zavřou, ať pošle místo sebe pošle náhradníka. Na to nikdo v sociální demokracii nemá páru. Ostatně to je důvod, proč je dneska u dna, protože nikdo tam nemá páru, ale to je jiná otázka. Hašek však nabízí řešení – všestranické hlasování a pak páry netřeba, rozhodli straníci a uděláme, co si oni přejí.
Příklad s mostem
Most s malým em – v Praze jeden spadl. Řetězově se teď v republice zavírají další mosty a na všechny se svolávají zkoumací komise, jak to s nimi je: spadnou, či nespadnou? Zvláštní to situace, podobná té makropolitické. Není smyslem akce něco zjistit, protože to očividně zjistit nelze. Podobně jako do ženský, ani do mostu nevidíš. Revize právě zříceného pražského mostu proběhla tři týdny před pádem. Smysl je jinde. Kdo bude podepsaný na papíru a kdo to odsere, pokud most spadne. On spíš nespadne, než spadne. Ale sichr je sichr. Jako v politice. V socdem partaji nikdo nemá páru říct, takto to bude. Rozhodnou straníci.
Při procházkách na louce v Olešku se z dálky zdravívám s ppánem, který tam chodí se svou fenkou, řekl bych, že je to dalmatinka. Taky se bavíme přes plot, když jdu kolem jeho domu. Včera jsme se potkali jaksi naplno. Gari s Norou se s jeho fenkou obcházely a všechny tři se chovaly vcelku vlídně.
“To jsme moc rád, že je to takhle,“ říkal ten pán. „To víte, musí být opatrný. Tuhle byla u nás návštěva a ta naše prokousla jejich jezevčici ucho. Pořád nic a pak se to semlelo a bylo z toho prokousnuté ucho.“
“To víte,“ řekl jsem, „ona si asi bránila teritorium.“
“Ale to nebylo na teritoriu!“ bránil se ten pán. „To bylo v kuchyni!“