 |
O víkendu jsme si připomněli čtvrtstoletí od sametového rozvodu Československa. Mladé generaci připadá samostatné Česko a samostatné Slovensko jako cosi přirozeného, mě při slově Česko skočí knedlík do hrdla. Když v devětaosmdesátém praskaly ledy a hroutil se starý režim, pokládal jsem za samozřejmé, že se vrátíme k názvu Československá republika a budeme mít znak se lvem a štítkem s trojvrším a dvojitým křížem. Ještě před dvaceti lety před tím, když jsem nastupoval na volnu, jsem pyšně nosil na uniformě opasek s mosaznou přezkou s vyraženým klasickým znakem Československa. V tom roce osmadevadesátém jsem poprvé zapochyboval o Václavu Havlovi: slyšel jsem ho televizi vykládat cosi zmateného o státním znaku. Co to plácá, napadlo mě tehdy před obrazovkou. To je přece jasné, že obnovíme znak, který měli na čepicích vojáci u Dukly i Tobruku!Jenže on dobře věděl, o čem mlví a odkud vítr vane. Konec konců, mohlo mě to napadnout. Prapory fašistického Slovenska jsem poprvé viděl v Římě devětaosmdesátého, když se světila Anežka. Režim tehdy pustil na oslavy Čechy i Slováky – a Slováci si rozvinuli vlajky – trikoloru se slovenský znakem, opravdu mi mělo být jasné, kam to půjde.
Byl to sametový rozvod a dobře tak. Jistě že jsou vztahy mezi Čechy a Slováky příkladně dobré. Ubývá pamětníků, kteří ale vzpomínají na normalizační dobu, která byla do značné míry „farská republika“ - řízená Slovákem Husákem, který měl za zády svoji ještě horší alternativu Vasila Bilaka. Dodnes nechápu, jak se to mohlo stát, že česká část vedení komunistické strany si nechala tuhle nadvládu líbit – to za Antonína Novotného opravdu, ale opravdu doopravdy nebylo.
Čas oponou trhnul, upozornil Jan Neruda, změněn svět. Vzpomínky blednou, historické analýzy se skrývají v tlustých foliantech. Výčitky vůči sobě nemáme žádné, jako pamětníkovi mi jen občas zaskočí, když vidím v televizi takovou kreaturu, jako je Milan Kňažko a slyším jeho nestoudné řeči. Že takový člověk nechodí kanály dokazuje, že je možné všechno. I to že se jmenujeme Česko.
|
Znám takové tajné místo, kam se moc nesmí, ale může, nebezpečné to není, ale jaksi ze setrvačnosti je vstup zakázán. Byl jsem tam na jaře dokonce s dětmi, s Dominikou a se Sárou a s pejsky. Bylo to tam krásné a fotil jsem tam a pejskové běhali a holky objevovaly tajemnou krajinu.
V sobotu jsem tam byl znovu, jenom s pejsky. Věřil jsem, že přinesu pěkné fotky, ale ono bylo nebe plechově modré a úhel slunečních paprsků nic moc, takže z hlediska jaksi fotografického to byl vejlet zcela nanicovatý. Pejskové se ale měli znamenitě. Jak pršelo, vznikly tam veliké louže, tak deset čísel hluboké max. Nora je stoprocentní brodič, miluje cachtání v mělkých vodách, Gari se nechá zlákat, ale moc se do vody nehrne.
Byl to tedy nakonec výlet úspěšný. Pejskové se zmáčeli a byli šťastní. Copak toto samo o sobě není úspěch, když je někdo šťastný?
|