Vyšla hvězda?
Ivan Pilný se stal ministrem financí tak trochu, jako se Claudius stal císařem. Po zavraždění Caliguly ho objevili, jak se skrývá zamotaný do záclony a tak stanul v čele impéria a je dnes jedním z císařů, jejichž jména si pamatujeme. Ve své podstatě splňuje to, co si lidé slibovali od Andreje Babiše. Není spojený s pětadvaceti lety politické rutiny a má zkušenosti z praxe, tedy z hodně vysokého byznysu. Jenže za zády má minulost s Microsoftem a Billem Gatesem, nikoli StB a Agrofertem. Jeho první představení před reflektory první politické scény bylo sympatické. Nevytahuje se, nechce dělat žádné revoluce půl roku před volbami a jasně se vymezil i pro povolební situaci: opravdu hrozí nebezpečí, že pravděpodobně vítězné ANO nezíská jiného partnera do vlády než komunisty, a do toho Pilný nehodlá jít.

Každopádně se na scéně objevila osobnost, nikoli přičinlivý podržtaška. ANO mělo ještě jednu takovou osobnost, totiž Pavla Teličku. Za okolností veřejně neznámých došlo k neladu a Telička v podstatě prásknul za sebou dveřmi. Časem se ukáže, zda to bylo dobře nebo špatně, ono totiž, kdyby bylo víc takových Pilných a Teličků, bylo by možno si představit ANO bez Babiše. Ne hned, ale časem určitě.

Chápu, že je to hodně divoká vize, ale dovedl si před pěti lety představit, že naší zemí bude lomcovat Slovák s legračním jménem Babiš?

Ruská ruleta
Scénář stejný: masová vražda, lamentace nad mrtvými dětmi, šokovaní politici, ujišťování, že se nedáme a rozhledna nasvícená barvami britské vlajky, to je odezva na vraždění v Manchesteru. Na ulicích bude víc policajtů. Ona je asi někde líheň s polivejcemi a musí se přitopit, aby je jich vyklobalo dost.

Není to ani první, ani poslední masová vražda tohoto typu. Skutečnost je taková, že k nim bude docházet všude tam, kde se vytvořila masová muslimská komunita. Vraždí extrémisté, tedy vyznavači toho krajního. Ale abyste měli něco krajního, musíte mít masivní střed, a to je právě ta komunita, nepochybuji že většinově složená ze slušných, milých lidí. V půl miliardě obyvatel unie tvoří muslimové čtyři procenta, ve Francii je to 4,7 milionu, v Německu 4,8, v Británii 3 miliony. Kdyby desetina promile z nich byli extremisté, pak jich mají v Británii tři stovky... Koloniální státy jako Británie a Francie si je natáhly historicky, též Německo má své historické důvody - poválečnou obdobu, Švédové si vybudovali muslimskou minoritu z pošetilosti. Tam, kde tyto minority (rostoucí) jsou, tam občas dojde k tomu, co se stalo v Manchesteru.
Jít tam na koncert nebo kamkoli, kde je hodně lidí, to bude ruská ruleta.
Může nás utěšovat jen to, že tahle ruská ruleta má bubínek ne se šesti komorami, ale s počtem nepřeberným. Takže ta pravděpodobnost je velmi, převelmi malá, že se vedle vás nějaký ten Ahmet odpálí. No a ta pravděpodobnost se výrazně sníží v těch zemích, které nemají k budování takové minority slušných lidí s přesahem extremistů důvody, ani koloniální, ani pošetilostní.
Se spíláním, eventuálně soudy a pokutami musí tyto země počítat - čtěte Kiplingovu báseň Když.

Kajínek je venku
Klaus pustil na amnestii miliardové podvodníky, Zeman dvojnásobného vraha a útěkáře z vězení. O motivech Václava Klause lze jen spekulovat, důkazy chybějí. Jeho akolyta nás ujistil, že jenom chtěl profackovat justici. V druhém případě justici fackuje osobně Kajínek. Tady je ta Zemanova motivace zřetelná. Staví se - podobně jako Babiš - proti establishmentu, v podstatě tedy proti ustrojení demokratického státu. Zalichotil se omilostněním dvojnásobného vraha všem těm, kterým "se to nezdá". Že měli soudci jednoznačný názor? Soudci! To je přece pakáž spřažená s establishmentem, to je to Zemanovo poselství. Vypustil na ně Kajínka jako svého Krakena.

Podvratný element Miloš Zeman je plod zbabělého rozhodnutí obou sněmoven zalichotit se tomu horšímu, co ve veřejnosti je, a předhodit mu zdání čehosi "demokratičtějšího". V daném případě přímou volbu prezidenta. Kéž by z toho vyplynulo historické poučení, avšak historie coby učitelka má ty nejblbější žáky. Čtěte digineff.cz. Navštěvujte facebook.com /Digineff.cz Podezřelý strom

Z hloubi paměti mi vyplynula věta z kovbojky: štěkáte na nepravý strom, šerife! Tentokrát ovšem neštěkal šerif, štěkala naše Nora. V pozdním odpoledne se Ljuba věnovala své jarní činnost na rozhraní umělecké tvorby a sportu, zaštipovala výhonky tvarované borovice. Já asistuji v tom smyslu, že občas něco přinesu nebo odnesu. Nora pobíhá kolem a občas zaběhne do domu a přinese nějakého plyšáka, aby nás bylo na zahradě víc.
Kde je Gari? Ta už pochrupuje na pelechu, je přece už osm večer.
Najednou se Nora soustředí na strom, konkrétně na vrhu, a začne na ni přísně štěkat. Prohlížím strom velmi pečlivě ale hrom mě ťukni, jestli vidím cokoli závadného, kočku, kunu, i kdyby to ptáček vrabčáček měl být. Štěkání je tak naléhavé, že vyláká Garinu z pelechu a štěkají teď dvě.

Poučení z toho neplyne žádné, snad jen to, že tvarování bonsaií může za určitých okolností nabýt značně hlučné podoby.