Středa 18. 1. 2017
,![]() |
Náš ministr zahraničí Lubomír Zaorálek pohrozil, že unie zavede reciproční, tedy odvetná opatření, pokud bude Británie regulovat počet příchozích z kontinentu. Ono je to všechno hodně absurdní – Britové rádi bědují nad počtem polských instalatérů a moc si nelámou hlavu, kdo jim bude opravovat hajzly; ani si tím hlavu lámat nemusí, protože polských instalatérů je (snad – nebydlím tam) dost. Přitom problém je v rozmařilém sociálním systému, který na ostrovy přilákal kobylková mračna darmožroutů a ti dokonce ani na ostrovech nemusí být, pastvu jim Britové posílají domů. Ale i Britové mají své nedotknutelné posvátné krávy a sociální systém je jednou z nich.
V projevu Mayové probleskla jedna zajímavá poznámka – premiérka řekla, že coby členskému státu unie Británii nevzkvétal obchod.
To je zřejmě absolutní jádro problému. V unii prostě nevzkvétá nic, protože na vzkvétání není zaměřena: soustřeďuje se na řízení počasí a organizaci záchodků pro muže, kteří se cítí býti ženou a naopak, kdežto průmysl a obchod je cosi trpěného, podezřelého a vlastně zavrženíhodného. Velmi nelibě nesu, že se tomuhle bláznění říká liberalismus. Tento pojem souvisí se svobodou, kdežto to, co se dnes liberalismem nazývá je soustava šikany a lži.
Leč, zpátky k tématu. Závěrem podotknu, jak by bylo opravdu pikantní a dnešní šílené době odpovídající, kdyby Británie nakonec ty polské a české a všelijaké další instalatéry vyhodila a nadále by trpěla, jak příval příchozích z jejích bývalých kolonií vytváří no-go zóny v jejích velkých městech, vybudovaných v době, kdy se lidi soustřeďovali víc na práci než na genderové otázky. Vyjadřuji tuto vizi podmínečným způsobem, ale v jádru si myslím, že to tak nějak dopadne. Zdaleka se neblbne jen v Německu.
![]() |
Jak se to mohlo stát?
![]() Prvotní idea byla taková, že ji naložíme do kufru, ale prase nám dalo najevo, že je to idea velmi pošetilá. Nakonec se mladá paní dovolala svému tatínkovi, ten přijel v doprovodu kamaráda pikapem, naložili Julinku na korbu a odjeli s výkřiky „jak se to mohlo stát“. Rozloučil jsem se a jel svou cestou: mířil jsem do Černošic k mému kamarádovi, malíři Zhoufovi. Dojel jsem bez příhod, kamarád mi uvařil kafe, seděli jsme v kuchyni a klábosili, načež zvonek. Byla to sousedka a vlekla uprchlého Zhoufovic psa. Prostě, zdrhnul. “Jak se to mohlo stát!“ bědoval Zhouf.
![]()
Čtěte digineff.cz. Navštěvujte facebook.com /Digineff.cz --> |