Pondělí 22.8. 2016
, |
Dobře se stalo, že se zástupcem ombudsmana stal rozumný člověk, konkrétně Stanislav Křeček. Dovedu si představit, že jeho vztahy k paní ombudsmankyni (správně by to mělo být ombudsperson, ten ombudsman mi z hlediska genderového připadá hanebně sexistický, až machistický) nejsou zrovna harmonické a přál bych si být občas tou muškou na stropě, abych vyposlechl jejich dialogy. Ale to se hned tak nedozvíme, jak to je. Známe jen výstupy jejich činnosti a projevů a to s čím vystupuje Stanislav Křeček je velmi rozumné. Ve víkendovém vydání Práva se ho ptali na koupání v burkinách a na šátky ve škole a podobné věci. Promlouval k tomu s mírou rozumu málokdy vídanou, přečtěte si sami. Nicméně hodně mě zaujala jeho myšlenka zákonů týkajících se vztahu k islámu. Žádné nemáme, takže vznikají pitomé nápady, jako například že by měl být islám zakázán a podobně. Tyto nesmysly (vrcholící v exhibicích typu „Konvičkovci si na Staroměstském náměstí hrají na islámský stát“) z velké části vyvěrají z očividné nejistoty a bezradnosti státu v těchto otázkách. Křeček správně reaguje i na omílaný argument, že u nás žádné muslimy nemáme – ano, cítíme znepokojení a neklid právě z té nejistoty našich velkých západních sousedů, především Německa, vůči narůstajícímu problému. Poukazuje na to, že lidé volí nesystémové strany v naději, že přijdou s nějakým radikálním řešením. Cituji: „Jeden týden by skupina lidí nelegálně překračující hranici páchala trestný čin a druhý týden to už neplatilo. Nikdo to právo neaktivizoval,“ říká Křeček. Proto navrhuje přijetí specifických zákonů. Opět cituji: „Takový zákon by stanovil, kdo může v ČR kázat, zda bude možné stavět mešity, zda povolíme islámské školy, kdo je bude moci postavit, kým budou financované, kdo v nich bude kázat a tak dále. Když máme zákonem upravenu katolickou církev, tak proč ne islám?“Tyto zákony by měly být celoevropské a měly by v nich být zakotveny autentické evropské hodnoty, tedy základní politické a kulturní zásady, které se vyvíjely tisíc let a na nich Evropa stojí. To dodávám já v naději, že se bude debatovat o tomto podnětu a ne o pitomostech, viz příklad v následující glose.
Hon na Nohavicu
Kýble špíny lijí lidé určitého typu na Jaromíra Nohavicu kvůli zcela neškodnému recesistickému popěvku Arab mi šahá na babu. Výčet okázale pobouřených filistrů rychle roste, do přední řady se nacpal nezbytný Rejžek, a Andrew Stroehlein, též majitel patentu na evropskou mravnost, volá Nohavicu k vysvětlení. Dle zjištění odborníků (viz „vědci zjistili“) třetina lidí není schopna pochopit ironii. Zde ale nejde o nepochopení. Jde o vítanou příležitost ke kolektivnímu kamenování. Tihle lidé mají s Islámským státem víc společného, než sami tuší. Strnulá mramorovost a absence smyslu pro humor obě entity spojuje poutem nerozborným.
|
Konverze dětského domečku
Dlouho tomu, kdy jsem dětičkám postavil v kotě zahrady domeček. Sám patřím k domečkové generaci, jako dítě jsem měl na zahradě domeček a když jsem dorostl do žižkovského kluka, měli jsme na zahradě žižkovského činžáku domeček, taky v koutě. Hráli jsme tam poutavou hru. Jeden seděl uvnitř a střílel vzduchovkou chlebové kuličky na ty, co byli venku. No a ti na něho házeli cihly. Byla to Hra na Stalingrad.
Nemyslím, že by dneska někdo chtěl hrát Hrtu na Stalingrad, nicméně v atraktivitu domečku jsem věřil a mýlil jsem se. Děti chtějí sedět u televize a čumět a ne hrát si v domečku. A nakonec domeček objevili pejskové a mají ho a bydlí v něm a dali jsme jim tam pelíšky. V neděli odpoledne jsme byli s Ljubou na návštěvě u kamarádů ve Vraném. Odpoledne se strhl liják. Jestlipak domeček odolal? Po návratu jsem ho prozkoumal. Byl suchý, prohřátý, voňavý psinou. Hned bych tam zalezl a… hrál Hru na Stalingrad?
|