Pondělí 1.8. 2016
,Dohoda s Tureckem byla hanebná od samého začátku, protože pravá povaha Erdoganova režimu byla dobře známá. Turecká karta bude hodně přitěžující okolnost v soudu dějin nad Angelou Merkelovou, ona ji začala hrát, ona předstírala, že je to řešení a teď se vše obrací jako bumerang zpět. Jako výsměch Evropě teď vyznívá čerstvé Erdoganovo prohlášení, že stahuje žaloby za urážky proti své osobě. Kdy budou vyhlášeny sankce proti diktatuře, která zinscenovala operetní vojenský puč, aby měla záminku k potlačení jakéhokoli nezávislého hlasu v zemi?
Ultimátum nebylo ještě podáno oficiálně, jen formou rozhovoru z německým listem FAZ. Je to jistě pokusný balónek a očekává se reakce Západu.
Před 78 lety Západ kapituloval s výsledkem katastrofálním, moře krve a po válce polovina Evropy v ruském područí. Z toho se ale dalo ještě zmátořit, jak se ukazuje. Západ se vzpamatoval velmi rychle a postižená východní část kontinentu se vrací úspěšně, třebaže to bude trvat ještě jednu generaci, než se jizvy aspoň trochu zahojí.
Ale masovou migraci nepůjde zahojit, ta změní Evropu nenávratně.
Je třeba si uvědomit několik prostých skutečností.
Migranti, kteří nyní v Evropě jsou, už tady zůstanou. Nikdo je nedokáže deportovat, jak své občany jalově ujišťuje Angela Merkelová. Snad jich přece jen není tolik, aby se nedali nějakým snesitelným způsobem usměrnit, ovšem za předpokladu, že jejich počet dramaticky nenaroste.
Ochrana vnější hranice se musí stát skutečností, nikoli zůstat řečnickým obratem. Jde především o námořní hranici, protože tu suchozemskou si zainteresované státy zabezpečily samy bez podpory rozhodujících kruhů Unie, naopak, pod palbou ušlechtilé jalové kritiky.
Jde o hranici námořní a tu je třeba hájit námořními prostředky, tudíž je třeba zachycovat plavidla na moře a vracet je tam, odkud vypluly.
Že to vyvolá konflikt?
Ano, to vyvolá konflikt a k němu je třeba být odhodlaný.
Uvolnění nové uprchlické vlny je nutno vnímat jako akt agrese a to je ta polední a nejdůležitější z prostých skutečností.
Moc jsme si neužili
Ráno jsme vyrazili na procházku. Šli jsme alejkou k lesu a pozoroval jsem mraky. Jak rychle asi letí? Po návratu jsem si to vygooglil: je to od 30 do 60 km za hodinu. Já se pohybuju 5, v lepším případě 6 km za hodinu. Uprostřed alejky jsem usoudil, že ten černý mrak nad lesem a s ním zřejmě spolupracující závan studeného vzduchu nevěstí nic dobrého a zavelel jsem k ústupu. Určitá komplikace tkví v tom, že jsou posekaná pole a nastala éra myšiček. Nebylo snadné vytáhnout pejsky z vykopaných jam a hnát k domovu. Obdobná situace nastala před polednem, i tentokrát jsme unikli nikoli se zády zcela suchými, ale šlo to, ve srovnání s tím, co nastalo poté, je to vidět na fotce. Pořádně jsme se tedy proběhli až večer. Dočkám se vděku, že jsem nás dvakrát vyvaroval slejváku? Nečekám to. Vděk pojem neznámý, člověku jako pejskovi. |