Pondělí 25.7. 2016,

• Doprava v Evropě kolabuje, kolony v Chorvatsku jsou na hodiny
• Německý vicepremiér navrhuje zpřísnit zákon o legálně držených zbraních
• Erdogan zavřel tisíc soukromých škol, využil první dekret výjimečného stavu
• Sebevražedný atentát v Kábulu si vyžádal nejméně 80 mrtvých a 231 zraněných
• Čeští politici v reakcích na střelbu v Mnichově vyjádřili soustrast rodinám obětí
• V České republice nadále platí první ze čtyř stupňů ohrožení před terorismem
• Zelienková oznámila, že opouští hnutí ANO mj. kvůli kauze Čapí hnízdo
• V třídírně plastů v Praze 10 nalezli mrtvolu zavražděného novorozence
• Počasí v Praze: oblačno, v noci déšť, 25°C Rusové na olympiádě
  Dobře, že top tak dopadlo, ve stylu Chytré horákyně. Olympijský výbor rozhodl, že o účasti a neúčasti ruských sportovců v Riu rozhodnou jednotlivé sportovní federace. Aspoň tak. Na chystaných hrách by byl nepěkný stín, kdyby byl zákaz absolutní. Šlo by o kolektivní vinu, na tom se asi shodnou i ti, kdo zákaz prosazovali a schvalovali.

  Je zřejmé, že Putinův režim se vrátil k praktikám režimu starého. Olympijské hry jsou pro něj propagandistická příležitost ve stylu „my geroji, nas mnogo“. Je to trapné, ba odporné a naveskrz zavrženíhodné. I kdyby Rusové nedopovali a jejich atleti pobrali všechny zlaté, stříbrné, bronzové i bramborové medaile, nic by to neměnilo na tom, že Rusko je země v úpadku, neschopná vyrobit nic, kromě vytěžené ropy, chlastu a samopalů. Je to až nepochopitelné, že tak velká země nemá prakticky žádný výkon. Dřív se to dalo vysvětlit socialistickým plánováním, dnes je vysvětlení asi jiné, je to souběh bordelu a lenosti, jedno podporuje druhé. Proto se režim upírá k nesmyslům, jako jsou medaile, a vybraným jedincům pumpuje do žil povzbuzení, aby vyhráli a ruská hymna zase jednou zazněla v televizních přenosech.

  To vše ale má ještě jednu stránku.
  Toto by se nedělo, kdyby ze sportovního podniku zvaného olympiáda se nestal megalomanský superpodnik, aréna pro kasání si trika. Je doslova šílené, že hry se pořádají v Brazílii, zemi proslulé bídou obyvatelstva a prohnilostí státního systému. Hlad, bída, obrovská kriminalita, pochybné hygienické podmínky, hrůza z infekcí, toto pořádá olympijské hry.
  Kdo je tedy má pořádat?
  Ať se vrátí tam, kde vznikly, do Řecka, do Olympie. Ať je to všechno jen televizní show, aspoň ubude mučedníků. Běžci si zaběhají, skokani zaskáčou, vždyť ti Řekové by mohli olympijský výbor zažalovat za zneužívání značky! Plzeňské pivo se má vařit v Plzni, burgundské víno se má pěstovat v Burgundsku a olympijské hry nemají co dělat jinde než v Olympii.

  Prací místo Nemám na mysli prádelnu. Ty zmizely… jak je to dávno, kdy prádelna bývala v kdejakém činžovním domě a partaje se střídaly s velkým prádlem! Tuhle instituci zahubila automatická pračka. Nuže, prací místo je to místo, kde se Gari s Norou perou. Je to praní laškovací, tedy provázené chňapáním, nikoli kousáním. V současné době vím o dvou místech, kde se obě pustí do laškovného křížku. Jedno je u nás v ulici, vždy při návratu z procházky – těch posledních sto metrů spolu zápolí. Druhé místo je v Břežanech v garáži domu, kde mám ateliér. Zajedu do garáže, zaparkuju, vypustím je a ony se perou. Není to hlavní téma mého přemýšlení, nicméně někdy mě přece jen napadá, proč to tak je. Jsem ze staré školy, která věří, že každý jev má svoji příčinu. Jaká je to příčina? Třeba pouhá bujnost, ale to neukazuje na to místo PŘED jiným místem, před domovem a před ateliérem. Možná, že jedna druhou nechce pustit a chce to místo ovládnout sama. To by naznačovalo jakési psí sobectví. Možná ale, že prostě ne každý jev má svoji příčinu. Ony se perou jen tak.