Pondělí 27.6 2016
, |
O situaci, jaká nastala po referendu v Británii, si lze udělat obrázek jen hodně nejasný. Na mysli vytanou dva citáty, jeden vychází z druhého. Nejdřív řekl Clemencau, že válka je příliš vážná věc, než aby se přenechala vojákům, a od něho to převzal de Gaulle a řekl, že politika je příliš vážná věc, než aby mohla být přenechána jen politikům. Kdo by to tedy měl vzít do rukou, když události těchto dnů ukazují, že to mají v ruce idioti?
Berte toto konstatování jen jako výraz emoce, jistě to není příspěvek do konstruktivní debaty, jakkoli bych to mohlo doložit argumenty a fakty. V podstatě každý dnes opakuje, že je třeba Unii reformovat a že to takhle dál nejde. Zvlášť komické je to slyšet od pana Junckera – ten je ztělesněním demokratické nedostatečnosti unie, když tento člověk vůbec neuvažuje o abdikaci. Místo složení funkce papouškuje, že se unie musí změnit a že není možné, aby se zabývala příkonem vysavačů. To se musela od unie odtrhnout země kalibru Velké Británie, aby pan Juncker pochopil, že se unie nemá zabývat pomazánkovým máslem a žárovkami?
Zábavné na celé situaci je, že se v neděli večer nezdá býti jistým, že se Británie skutečně odtrhne. Ono je to čitelné i z medializované fotky radujícího se pana Farage, jednoho z hlavních protagonistů myšlenky brexitu. On řve nadšením, ale jeho nejbližší opravdu nikoli. Přihlížejí spíš zděšeně, než nadšeně. I těm brexitistům teď dochází, co to znamená a co by to mohlo ještě znamenat. Ale ono je to jako s těmi cikánkami, které si nechaly ještě od komunistického státu zaplatit sterilizaci a teď vymáhají z kapitalistického státu náhradu, protože jim prý nikdo dostatečně nevysvětlil, že sterilizace znamená, že nebudou moci mít děti.
A smutné je, že důsledky brexitu zjevně nepochopili ani lidé kalibru Borise Johnsona – a právě jemu by měl pan Cameron předat otěže co nejdřív, aby si tu navařenou kaši vylízal.
Co z toho plyne pro nás, to je zásadní otázka.
Osmdesát procent našeho exportu jde do unie. Myšlenky na nějaký czexit může napadnout jenom krajně a naprosto pomatenou hlavu. Jestli tyto glosy mají mít roli zásadní linie Neviditelného psa, který je názorovou platformou otevřenou všem argumentovaným názorovým proudům, pak tato linie je taková: Česká republika je součástí Evropské unie, využívá podpory unie a zároveň přispívá prosperitě unie, její místo je v unii, a naopak její vyčlenění ze svazků unie by pro ni znamenalo zásadní hospodářské i bezpečnostní ohrožení. Je dobře, že naše vláda a relevantní politické strany vládní i opoziční tento postoj sdílejí a je třeba je v tom podporovat.
Na stole je změna unijní politiky. Ta by jistě měla začít výměnou osob, hlavní odpovědnost nese Juncker, ale jistě i Angela Merkelová a další předáci formulující unijní postoje. Sobotní setkání zakládající šestky formulovalo jakési porozumění pro ambice a názory členských států. To je ale směrování falešným směrem. Už profesor Parkinson dokazoval, že se nelze rozumně konsensuálně dohodnout v grémiu převyšujícím počet pěti lidí, pak nutně musí nastat nějaký majoritní mechanismus. V tomto směru byla Lisabonská smlouva pokrok a mohla by fungovat, kdyby cíle unie byly nastaveny v kategoriích výkonu, prosperity a úspěchu.
Ony se však posunuly do roviny novodobého náboženství, nepřehledně zmatené ideologie environmentalismu a lidských práv. To je jádro problému.
Je doba zjitřená a v takové době se snáze prosadí i hlasy jindy méně slyšitelné. Bylo by dobré, kdyby český hlas mohl k diskusi přispět něčím smysluplným. Francouzi s Němci připravují jakousi reformu. Soudě podle dosavadních výsledků, z ní jen optimista může čekat dobro. Pokud jsou kázány bludy, je nejlépe postavit argumenty a vlastní návrhy, ne pouze stesky, že to jsou bludy. Zřejmě nastává vhodná doba, kdy je to možné.
|
Zasněžilo
Přes víkend bylo všechno. Horko i chladno, déšť i kroupy a včera kouknu z okna a říkám si, sakra práce, e by sníh?
On to nebyl sníh, byla to vycpávka z plyšového pejska, něco jako bílá vata. Pejsek je to maličký (byl to pejsek), tak třicet centimetrový. Je kupodivu, že z jeho drobného objemu vznikne cosi, čím se dá pokrýt značná část plochy standardně velkého pozemku. Pejskové naši, kterápak z vás je autor té sněžné pokrývky? Gari nebo Nora? Kdopak by kladl takové otázky. Sníh je entita pomíjivá, ten skutečný i umělý, vykuchaný z plyšového pejska, taktéž pomíjivého. A to jsem si tuhle říkal, že jsou naše dámy už opravdu dospělé, protože už dávno nic nerozervaly a neroztahaly.
|