Úterý 14.6 2016
, |
V nepřehledné situaci kolem policejní reformy se ocitáme v mlze, kde září dva majáky. Jeden houká a svítí v duchu Babišově, druhý v Sobotkově. Všichni političtí pozorovatelé mají (nemají) stejné informace, jen interpretace jsou s opačným znaménkem.
To bylo zřetelné už v průběhu minulého týdne. Zvláštní je ale ten ruch, který v pondělí zavládl na zámku v Lánech. Prezidenta zde navštívil nejdříve ministr Chovanec, aby po skončení audience oznámil, že byl pan prezident v dobré náladě a že se nezdál býti policejní reformě nepříznivě nakloněn. V podvečer navštívil prezidenta Babiš a nakonec i Klaus.
Ono to má svoji logiku, pokřivenou, tudíž politickou. Pokud by se měla koalice rozpadnout, nemusí se zase toho tolik dít. Vláda by padla jen po parlamentním vyjádření nedůvěry a na to nemá Babiš dostatek hlasů. Nicméně kdyby abdikoval, jistě by nebyl sám, z úřadu hrozí odchodem i ministr spravedlnosti Pelikán. Bylo by pak na Zemanovi, jestli nově navržené ministry v jejich funkci potvrdí, a šlo by o ministra financí především. V perspektivě nikterak nedohledné, za podmínek eskalující krize, by mohl jmenovat nového premiéra, pokud by vláda skutečně padla. To je pozadí onoho procesí do Lán.
Masakr v Orlandu
Jako vždycky, když islamisté někoho povraždí, začne se mudrovat. Například jak je to možné, že bezpečnostní agentura mohla přijmout člověka, který měl opletačky s FBI kvůli svým extremistickým postojům. A hned se dozvídáme, jak měla vraha FBI na mušce.
Problém je v tom, že dokud dotyčný na mušce FBI se ocitnuvší občan nevezme samopal a nepostřílí padesát lidí, je na něj nahlíženo jako na občana řádného – a nemožno jinak. Teroristou se stáváš po prvním výstřelu, do té doby můžeš navštěvovat mešitu a poslouchat kázání o nutnosti vraždit homosexuály. Je přece svoboda slova. Té se nevzdáme, raději zakážeme zbraně.
Analýza číslo dvě
Hlídací pes odstřelil TV Primu a vyjádřil jsem tu otázku, kdo asi přijde na pořad v dalším plánu. A je to tady, tentokrát jsou to Parlamentní listy, ty zase rozanalyzovala Masarykova univerzita. Ono se jim zas tak moc nedá vytknout, ale v tom právě spočívá jejich poťouchlost a z poťouchlosti plynoucí nebezpečnost, plyne z nové analýzy.
Jsem věru zvědav, kdy přijde na řadu Neviditelný pes. Bude to v třetí, nebo čtvrté analýze? Na seznamu židomilů a havlistů už jsem. Máme to v rodině, na seznamu židomilů v Arijském boji byli za německé okupace oba moji rodiče. Ale nedivil bych se, kdybych se ocitl na seznamu rusofilních poťouchlíků.
Netvrdím, že mě to těší. Nicméně, trochu jo, vracím se do osmdesátých a sedmdesátých let. Opět je tu doktrína, které je třeba se držet a kdo vybočí, dostane po rypáku. Kriminál nehrozí, ale to i v těch osmdesátých létech byli na kriminál méně štědří než v létech padesátých. Ale vyhazovy a černé listiny, to už je snadno představitelné. V Německu už to jede na plné pecky. Oni byli vždycky napřed.
|
Vstávání v pět
Dneska jsme vstávali po páté, zítra to bude taky tak – Ljuba má ranní natáčení. A v pondělí budu v pět vstávat já, mám časné focení v Mostě. Pejskové jsou z toho vykolejení. Ve svých kotrbách, někde poblíž těch plandavých ušisek, mají hodinky, nebo spíš budíka. Kolik je hodin nevědí, zato mají přesný přehled o tom, zdali je ten správný čas a kdy ten čas není. Teď kupříkladu, kdy tu sedím a píši, oni leží opodál a podřimují. Nenastal čas procházky.
Ale v pět čas vstávání? Kdyby šest, tak neštěknu, ale v pět, to je pod psa! Takové sdělení jim čtu v rozespalých očích. Tak tohle, vzácné přítelkyně, je něco, o čem se s vámi přít nebudu.
|