Pondělí 6.6 2016
, |
Přistupme k zrcadlu, zadívejme se hluboce do očí a položme si otázku: kdybych měl v kapse referendální lístek s variantou ANO / NE a věděl bych, že když volím ANO a se mnou totéž udělá zákonem stanovená většina spoluobčanů a já budu do smrti brát obnos odpovídající dnešním 61 tisícům měsíčně, šoupnul bych tam NE ?Formuloval jsem to jako otázku. Je to zároveň příspěvek o diskuse o referendech, jak se na naší politické scéně objevují. Švýcaři odpověděli rozhodujícím způsobem NE.
Je to námět k přemýšlení. Především, je to další důkaz o úrovni švýcarského voliče. Nemyslím, že je to argument pro vhodnosti aplikace referenda jako obecně aplikovatelného projevu veřejné vůle. Ve Švýcarsku to funguje, jsou na to po dlouhou dobu zavedení a mají nějaké smýšlení. Politický systém nechť vyvěrá ze země dané a není ani importován, ani exportován. K nám taky nikdo demokracii neposlal v bombarďáku. Máme ji od doby Rakouského impéria a nezapomeňme, že Masaryk byl poslanec Říšské rady. Dneska by měl lustrační malér.
Nicméně nemíním vám mařit čas úvahami o referendech a Masarykovi. Sama ta myšlenka, o níž se referendovalo, je zajímavá. Mám k ní osobní vztah. Je to už možná třicet let, kdy jsem inicioval sci-fi workshop. Nastolil jsem v něm tuto myšlenku: představme si, že každý občan úderem věku – dejme tomu – 18 let dostane milion korun. Toto jsem předpokládal, nepamatuju kdy přesně, v polovině osmdesátých let, dejme tomu před třiceti lety. To tehdy byla suma odpovídající podle hodně střízlivého odhadu 10 milionům dnešních, možná více, jistě ne méně. Podle té představy by občan dostal ty peníze, a už nikdy by od státu nedostal ani brďol. Jak by ta společnost vypadala, jak by se kdo choval?
Sám workshop skončil jako fiasko, všichni mi napsali, že jsem debil a nápad že je blbost.
Já si nemyslím, ani že jsem debil ani že je to blbost, a je mi satisfakcí, že se ta idea noří tu a tam, naposledy ve Švýcarsku. Tam, pravda, v referendu pohořela.
Vůbec si nemyslím, že je to blbost, jenom na to nejsme připravení.
Referendum dopadlo NE, ale myšlenka se mi líbí. Jde jen o to, aby to ten socio-ekonomický stroj utáhnul, ale nesměli bychom mu házet písek do koleček.
|
Leknutí
To takhle spím, snad dospávám, je už ráno, spánek se vytrácí, otevřu oči.
A strašně se leknu. Zjeví se mi obluda, oči jak talíře, černá tvář, strašidelná tlama... Je to příšerný sen? Ne, bdím! Přišel pro mě čert, konečně si mě našel! V další vteřince se vzpamatuju. Není to čert. Je to Gari, postavila se předními tlapkami na okraj postele a prohlíží si mě ze vzdálenosti pěti centimetrů. -->
|