Čtvrtek 19.5 2016
,Zatím se nikde veřejně nemluví o tom, že ani ta nejužší spolupráce a blesková výměna informací nebude mnoho platná, dokud se ohrožené státy neodhodlají ke změně legislativy a k definování nového právního statutu pro terorismus. Máme civilní právo a máme válečné právo. Jenže terorismus, to je něco mezi válkou a civilním životem. Má rysy kriminality, ale také politické činnosti, náboženského působení a gerilové války.
Je dobře si připomenout, že zásadní sporný bod při jednání EU s Tureckem se týká tureckých protiteroristických zákonů. Pro Turecko jsou zásadně důležité, pro Evropu nepřijatelné. Našemu pojetí je cizí právě ta gumovost inkriminovaných zákonů, která umožňuje trestně stíhat nejen skutečné teroristy, ale v podstatě každého, kdo je státu nepohodlný. Touto cestou jistě nebudeme chtít jít.
Nicméně po každém teroristickém útoku se ukáže, že policie a tajné služby měly toho či onoho teroristu v hledáčku. Pak se spustí obvyklá mantra o nedostatečné komunikaci. Ta mantra ale zastírá jednoduchou skutečnost, že policie a tajné služby nemohou nic jiného než mít teroristu v hledáčku, dokud se neopásá výbušninami a nepopadne kalašnikova. Do té chvíle je to radikalizovaný občan a má právo na plnou právní ochranu. Policie a tajná služba jsou na něho krátké.
Tohle pražská konference Interpolu vyřešit nemůže a k řešení a ni nemůže dát podnět – nepřísluší jí to. To je otázka politická a musí vycházet ze společenského konsenzu. Obrana musí být efektivnější, avšak obranné mechanismy musí být doplněny brzdami chránícími systém před zneužitím. Což je tak trochu kvadratura kruhu – viz nekončící debaty kolem odposlechů.
Závěrem... poťouchle mě napadá, kolik asi spojenců teroristů a jejich ochránců je mezi těmi 150 delegáty přítomno?
Kdy se dostaví únava
Typicky se naši pejskové dostanou ven třikrát za den. Ráno s nimi chodím na tříapůlkilometrový okruh. Mám svoji trasu vedenou pěkně po cestičkách zvolského lesa. Holky mají tuhle pravidelnost rády. Pes je tvor konzervativní a líbí se mu, když je něco tak, jak to má být a jak tomu bylo vždycky od stvoření světa – míní i dvouletá Gari. Takže trasa pořád stejná. Po obědě to beru trochu jinudy a jedu na kole. Přece jenom den má jenom 24 hodin a nemůžu ho půlku procourat po lese. No a včera měla Ljuba volno a dala si s kamarádkou Ingrid desetikilometrovou trasu – Zahořanským údolím a pak po úbočí nahoru, Zlatým údolím domů. Bylo to ted úhrnem nějakých šestnáct, sedmnáct kilometrů – pro člověka. Psí trasu musíme násobit nějakým koeficientem, ale i kdyby to měl být koeficient minimalistický, bylo by to jistě dvakrát tolik. A večer? Byly obě hrozně nevylítané... Tak se aspoň praly na zahradě. |