Úterý 17.5 2016
, |
John F. Kennedy o tom napsal celou knihu, jmenuje se Profily odvahy. Je o činech politiků, kteří se odvážili jít proti převažujícímu proudu a brali se o něco, co pokládali za správné. Ano, máme i takové politiky, aniž bych se chtěl pokoušet o nějaká komická dějinná srovnání. Ve skromném rozměru se proti proudu vydal i ministr kultury Daniel Herman, když se o víkendu zúčastnil sudetoněmeckého sjezdu v Norimberku – a s ním projevila odvahu i česká vláda. On tam přece nejel na vlastní pěst, jel tam oficiálně, promluvil tam německy a účastníky oslovil jako krajany.Jistě bylo jemu i jeho kolegům ve vládě jasné, že si nevyslouží potlesk. Svoji polívčičku na ohýnku protiněmecké vášni si ohříval opakovaně Václav Klaus – naposledy při prezidentské volbě, kdy výrazně pomohl dosadit na Hrad Miloše Zemana. Přičemž on sám, i to je nutno dodat, odvahu nejednou prokázal, i on patří k těm politikům, kteří nejednou šli proti převládajícímu větru.
Nyní je ale v záři reflektorů ministr Herman. Zrádce nebo hrdina, ptá se Blesk. Jsou i jiná hlediska, jiná označení, například slušný člověk.
Sudetoněmecké sdružení také muselo překousnout nestravitelné, když se ve svých stanovách vzdalo majetkových nároků. Zdánlivě to bylo plané gesto, protože ty nároky byly beznadějné. Nicméně ležely jako kláda na cestě porozumění. A o co by nám mělo jít více, než o příznivé sousedské vztahy? My nesousedíme jenom s Německem, sousedíme s Bavorskem, na taková rozlišení je třeba pamatovat. Zejména v době, kdy se pozice zemské vlády v Mnichově ostře liší od lunatické pozice vlády berlínské, ovládané Angelou Merkelovou. Nezapomínejme, že jsme významnou částí ovlivňovačů veřejného mínění označováni za sobecké xenofoby a šovinisty, odmítající evropskou solidaritu. Hermanova návštěva v Norimberku samozřejmě tyhle hlasy neumlčí. Každopádně to ale byl krok, který ve výsledku příznivé pozici Česka napomáhá.
Je sedmdesát let po válce. Nadšení Sudeťáci mávající Hitlerovi jsou mrtví, u nás zase ti nadšení Pražáci, kteří na prvních májích mávali vlastizrádci a vrahovi Gottwaldovi, jsou také buď mrtví, nebo jsou to starci a stařeny mátožně vzpomínající na staré dobré časy. Obé je pryč, chvála bohu, vzpomínky na to nejsou dobré. Historie se ale stala a nejde odestát. V zájmu budoucnosti je třeba křivdy odpouštět a k tomu Daniel Herman svou mírou přispěl.
Malé divení se
Bylo ve zprávách, že se zemědělci domáhají dotací za to, že osívají svá pole střídavě různými plodinami. Ač bydlím ve vesnici, jsem mentalitou zabedněný Pražák, a dosud jsem si myslel, že se pole mají střídavě osívat, aspoň tohle nám říkala paní učitelka někdy ve čtvrté třídě, že prý se to u nás začalo dělat koncem středověku a je to tedy normální. A že se louky mají kosit, to jsem si taky myslel, že to patří k farmaření a že to není důvod k nějakému bonusu.
A ještě se divím těm obesílkám Volkswagenů a pak přijdou škodovky. Že prý majitelé aut s pofidérním softwarem mají jet do servisu a tam se jim pošťourají v autě. Divím se: proč by to měli dělat a jaký bude výsledek toho pošťourání? Jde přece o emise. Pokud po tom upgradu softwaru měly být ty emise větší, pak by to bylo celé hovadina, ne? Kdyby zůstaly stejné, proč mají lidé do servisu jezdit? A kdyby měly emise klesnout, proč ten humbuk a proč to neudělal VW dávno?
|
Honba za kocourem
Kocourů je tu v našem Šmoulově hodně a je jedno, zdali to jsou kočky nebo kocouři – pro mě a pro pejsky jsou to prostě kocouři a basta. Jsou to potvory plíživé, lozí všude možně a chytají ptáčky a pejskové, když je zmerčí, chytají je. Je ale očividné, že smysl toho chytání je chytání samo, je to „chytání o sobě“, jak by ho mohl charakterizovat Immanuel Kant. Ve dvou by Gari s Norou mohla takového kocour chytit kdy by si zamanuly. Ony si nezamanou, prostě ho pronásledují, protože je baví koukat, jak pěkně před nimi utíká. A on pak hup na sloupek. Pokud je to kocour kocourovitá, zůstane nahoře na sloupku a naparuje se a dělá kočičí hřbet.
Pardon. Kocouří hřbet, abych důsledně zastával tezi, že kočka nekočka, stejně je to kocour.
|