Čtvrtek 5.5 2016
, |
Ještě včera jsem psal svoji glosu s nepříjemným pocitem, že se opírám o jakýsi dohad, spekulaci nebo dokonce kachnu, že ta sedmimilionová pokuta za nepřijatého migranta se vymyká dimenzím rozumu. Jen autorita Financial Times, které se zprávou přišly, mi dodávala odvahy se tím vůbec zabývat. Uplynulo čtyřiadvacet hodin a je to tady. Od dosavadních verbálních vyhrůžek přichází Brusel s penalizací, tedy s finančním bičem.Špatné je, že to ještě více podlamuje důvěru veřejnosti v unijní projekt. Ještě v úterý padl poslanecký návrh referenda o vystoupení z Unie pod stůl. Pokud to takto půjde dál, může nabýt na aktuálnosti. Podle průzkumů veřejného mínění klesla popularita EU na nejnižší bod. Pořád ale je padesát procent občanů pro setrvání ve spolku. Zdá se, že naděje není pořád ještě pohřbená. Muselo by ale přijít politické zemětřesení, aby vymetlo ideologické Marťany z jejich pozic a nahradilo je politiky, kteří by s Unie udělali to, v co jsem doufal, že bude: prosperující kooperující společenství, které využije potenciálu vynalézavosti a vzdělání k tomu, aby se Evropa stala dílnou světa, líhní inovací, producentem High Tech produktů. Zatím se zabývá genderovými kvótami a stěhováním Somálců do Hessenska.
Celá naše politická reprezentace bez ohledu na stranickou a ideovou příslušnost se postavila proti. Zarážející ovšem je, že z eurokomisařů byla proti jen naše Věra Jourová. Vyjádřila se k pozici svých kolegů ze zemí Visegrádu, prý na jednání nepřišli nebo se nevyjádřili.
Další vývoj bude velmi zajímavý. Nastane schvalovací proces a je velmi pravděpodobné, že odbojné země budou přehlasovány. Ani potom nenastane konec světa. Ti migranti přece jdou za lepším, zatím nejeví zájem o zemi, kde ona pokuta za jednoho z nich by vystačila českému důchodci na 44 let života. Zatím však není jasné, zda se pokuta bude týkat odmítnutých zájemců, anebo kvótovaných migrantů, kteří se odmítnou dostavit. Jisté ale je, že tak silný tlak naše země od dob Leonida Iljiče Brežněva nezažila.
|
Ve starých kolejích
Část ranního okruhu jsme absolvovali se starým kamarádem Cífou. Je to živé torpédo, asi tak jako Garina. Trochu jsem trnul, když kolem Nory skákal. Ona má ten fráček doslova sešitý a stačilo by jediné trapsnutí drátem a byli bychom, na tom ještě hůř než před týdnem – ano, je to právě sedm dní, kdy se to stalo a jeli jsme na veterinu, aby tam Noře sešili natržený fráček.
Takže to byly takové smíšené pocity. Pejskové se radovali a já se radoval s nimi, jak se radují. Zároveň jsem na to radování shlížel s obavami, aby zase nenastalo to půlvteřinové rup a z radosti je starost. Je až kupodivu, ta hbitost, s jakou dovede osud radost překlopit do starosti až žalu. Zpátky mu to jde podstatně hůř.
|