Pondělí 22. 2. 2016
, |
Bruselský summit skončil a v danou chvíli nelze seriózně hodnotit, jak vlastně. Dva body jsou jasné. První bod – britský premiér Cameron se vrátil do Londýna s čímsi, co bude vydávat za vítězství a je ve hvězdách, zda to tak přijmou politické kruhy a hlavně voliči. Druhý bod – uprchlická krize coby agenda byla odsunuta na vedlejší kolej. Nikoli proto, že by byla méně důležitá než hrozba Brexitu čili odchodu Británie z Evropské unie, jako proto, že Turci se rozhodli hrát ve světovém pokeru vysokou hru a prostě se k jednání nedostavili.
Přitom situace je celkem jasná. Turecko je regionální mocnost, která se přímo angažuje v syrské občanské válce. Přímo se tedy podílí na příčinách humanitární a návazné uprchlické krize. Chystá se vtrhnout na území suverénního státu. Neprojevuje nejmenší snahu omezit kriminální aktivity obchodníků s lidmi. Nekontroluje vlastní výsostné vody tak, aby zabránila tureckým plavidlům pašovat lidi přes Egejské moře. Jsou zde tedy důvody, proč se postojem Turecka vážně zabývat bez ohledu na to, zda se jeho představitelé uvolí někam přijet nebo nepřijet.Realita je ovšem taková, že tón evropské politiky nadále udává paní Merkelová přestože je její vítací politika z loňského roku pokládaná za hrubou chybu s katastrofálními důsledky. Její revidovaná politika spoléhá na dobrou vůli Turecka, na jeho ochotu spolupracovat. O té ochotě si lze udělat obrázek i z toho, že se Turci prostě nedostavili.
Za těchto okolností je naprosto nereálné žádat po české delegaci v čele s premiérem Sobotkou, aby vyjednala pro Česko extrabuřty, jako je vyvázání z povinnosti budovat evropský superstát. Toto vyčítá Sobotkovi opozice. Sobotka hájil české pozice v agendě sociální a k ničemu dalšímu ani neměl mandát. Opozice ho samozřejmě musí kritizovat, ale asi si měla vybrat schůdnější parketu. Budování evropského superstátu je dnes asi tak aktuální, jako cesta na Mars. Mluví se o tom, ale na pořadu dne to není. Vidina evropského superstátu je dnes mnohem vzdálenější než vidina rozpadlé Evropy. Události mají teď takový spád, že svým tempem připomínají rok 1989.
S tím rozdílem, že tehdejší události vedly k lepšímu a povzbuzovaly optimistické naděje.
|
Případ s polívkou
Gari je hubená a snažíme se ji vykrmit. Hubená je proto, že je pošuk, lítá jako střelená, všude vleze a všechno musí zkoumat. Zvedli jsme příděl granulí. Nepomohlo to. Takže Ljuba začala vyvářet.
Ne snad, že by to pomohlo. Jisté je, že nakoupila nějaké předměty, na které se nechci ani podívat, dává to do hrnce a vaří to a pejskové se po tom můžou utlouct. Sáhla i po tak silnému kalibru, jako je polívka. Uvařila ji a vystrčila na terasu, aby vystydla. Protože jste bystří, samozřejmě už víte, kolik uhodilo – Garina polívku vyslídila a sežrala a bylo jí blbě. Jenže, jak to, že se k ní dostala? Náš pozemek je příčně rozdělen plůtkem, už jsem o tom psal, ale musím to připomenout. Na straně levé, při pohledu z ulice, jsou zadrátovaná vrátka. Na druhé straně jsou vrata v japonském stylu, s dřevěnou petlicí. A teď moje teorie. Jak pořád fouká, vítr pajtluje dveřmi a petlice se sune až vysune a z přední zahrady, pejskům přístuné, pak lze vběhnout do zapovězené zahrady zadní. Tam kde je polívka, aspoň někdy. Garině po polívce bylo blbě, třikrát jsme s ní museli před barák. Píšu v neděli večer, doufám, že nás nečeká jen větrná, ale taky blicí noc. V zájmu prevence jsem sroloval v ložnici koberec.
|