Pátek 23. 10. 2015
, |
Ne o politice, ne o lávce, ale o médiích
dnes
Nechce se mi psát o tom, jak jordánský princ jménem OSN péruje Českou republiku za dodržování lidských práv. Dnes to bude o maličkosti ve srovnání se státodějnými nebo světodějnými superudálostmi, jež tu obvykle glosuji z pohledu mírně udiveného občana.
Čtu na iDnesu, že na řece Ohři byla vztyčena v Tuhnicích u Karlových Var lávka. Podle zbytku informace ve sdělení zakleté usuzuji, že jde o neobvyklé řešení stavby mostní konstrukce, autor je Ota Řezanka, podle zveřejněných fotek jde o tvarově a barevně výraznou konstrukci. Dalo by se čekat, že někde v rubrice architektura nebo kultura (architektura je významnou součástí kultury) bude zasvěcený nebo aspoň informativní referát o lávce přes Ohři.
Místo referátu v rubrice Kultura je na hlavní straně iDnesu titulek Parodie na Kaplického blob, pouťová atrakce, a taky že věc budí posměch. Lávku jsem neviděl, pana Řezanku neznám, ale přece jen trochu vidím do prstů autora tohoto blábolu a vyslovuji podiv, že je něco podobného možno zařadit jako druhý nejdůležitější materiál na hlavní straně jednoho ze tří? čtyř? pěti? nejvýznamnějších zpravodajských webů v Česku. Je to lávka, a s návrhem knihovny od Kaplického nemá společného vůbec nic. Pouťová atrakce to není, protože není vybudována na pouti, neskáčou po tom děti, chodí se po tom přes Ohři. Posměch může vyvolat cokoli, můj posměch například vyvolává blábol o lávce pana Řezanky, u někoho může vyvolat posměch můj článek. To jsou ale subjektivní pohledy.
Co ale mi připadá objektivně doložitelné, to je trapná snaha vyždímat maximum dramatu z kdejaké marginálie. Všechna čest lávce přes Ohři, ale není to událost číslo dvě ve čtvrtek 22. října 2015. A zase, kdyby to byl jediný úlet jediného webu – ale on je to obecný trend. Místo jasné a věcné informace snaha o drama, snaha o vyrajcování citů. Bohužel informace lidi míň zajímá než rajc dramatu. No a pak se nemůžeme dovit, že věcnost postrádá debata o čemkoli, že debata dokonce přestává a nahrazuje ji jakási přetlačovaná emotivních obrazů. Zde utopený chlapec, tam zase mrtvé dítě v rakvi, tam jordánský princ v roli reprezentanta OSN pranýřující lidská práva v České republice, a za jeho zády se štosují dvě fronty, jedna přitakávající, druhá rozčilená.
Ale můžeme si za to sami. My, většina z nás, protože od médií chceme vzrušení místo informace.
Ještě dodám, že se mi lávka přes Ohři moc líbí, ale to je naprosto bezvýznamné sdělení, protože nejsem od toho, abych do lávek mohl žvanit. Do médií ano, v těch se už nějaký pátek pohybuji.
|
Hlídání tlapky
Nora si poranila v lese levou zadní tlapku. Když řeknu někomu zasvěcenému do našich psích záležitostí, že máme ve smečce poranění, dotyčný pokýve hlavou: no jo, ta Gari, kdypak ta dojde k rozumu! Jenže Gari má pořád daleko k rozumu, jenom tu tlapku si poranila rozumná Nora.
Rozumná s výhradami. Občas si poraní tlapku a když si ji poraní, ránu si líže. Takže límec, takže dohled. Píšu tyto řádky ráno. Nora mi leží za zády na kanapíčku. Každou chvíli... teď … se otáčím, abych se podíval, zda si tlapku nelíže. Měl bych si pořídit k počítači zpětné zrcátko, takové jako v autě. Vypadal bych jako někdo, kdo má hodně daleko k rozumu.
|