Víkend 18.-19. 9. 2015
,Ve středu bude vrcholné evropské setkání. Jde v něm o to, aby zvítězil realistický pohled na současnou krizi. Sobotka ho vyjádřil jasně: krizi je nutno řešit vně hranic Unie. Je třeba především pomoci diplomatickým jednáním uklidnit situaci v rozbouřených regionech - a to bez konsensu Ruska a USA nepůjde, to je zásadně správná myšlenka. Evropa by mohla působit jako moderátor a iniciátor takového konsensu. To je ovšem běh na dlouhou vzdálenost, protože ti, kdo rozepři vyvolali, potřebují hodně času na zakamuflování své viny. Bývají to tak dva, tři roky, a to by mohlo znamenat tahy pět milionů primárních běženců a pak pětinásobek sekundárních, tedy jejich příbuzných s nárokem na scelení rodin. Každopádně ale toto je správná myšlenka a je třeba za ní stát.
Dále není možné, aby hranice EU byla volné korzo, a Sobotka má pravdu, že Řecko i Itálie v tomto ohledu zásadně selhaly. Třetí bod se týká rozdělení azylantů na oprávněné a neoprávněné. Angela Merkelová si odnese až do hrobu politickou chybu „přijďte všichni“. Ona to tak nemyslela, stejně jako Klaus nemyslel, že neumí rozeznat špinavé peníze, a že Havel prosazuje humanitární bombardování. Merkelová prostě řekla, přijďte všichni. Sobotka správně ukazuje, že Unie nemá žádný mechanismus, jak rozdělit humanitární uprchlíky od ekonomických vykuků směřujících k sociálním podporám, navíc že netuší, jak ty parazity z unijního okruhu vystrnadit.
Premiér vyjádřil pozici jím vedené vlády jasně, srozumitelně a důstojně. Není možné přestěhovat ani statisíce, ani milióny lidí do Evropy, aniž by se nezadělalo na zničující sociální problémy pro nadcházející desetiletí.
Sobotka vyjádřil velmi střízlivý a dělný postoj a teď je na celém jeho aparátu, aby dokázal tento postoj prosadit v nadcházejících jednáních. Bylo by dobré, kdyby jeho rozhovor signalizoval postoj vlády v nadcházejících jednáních.
Nepříjemná procházka
Tak už vím od laskavých čtenářů, že na asfalt platí sádlo nebo aspoň majolka, rozhodně víc než ředidlo nebo benzín – poradili mi,když jsem psal o asfaltování v naší ulici, tak zajímavé pro naše pejsky. Asfaltuje se dál, takže rada neztrácí na aktualitě a ještě jednou děkuji. Vrátím se ale ke včerejšímu podvečeru. Odpoledne bylo spíš letní než podzimní, docela horké. Vypravili jsme se v kompletní sestavě někdy navečer, Ljuba a já s oběma pejsky. Zvolili jsme tu nejdelší z našich obvyklých tras zvolskými lesy – říkáme jí Jaro, protože jsme ji objevili před lety právě na jaře. Měří nějakých pět kilometrů, nejdřív se jde pořád z kopce no a pak – ne překvapivě – pořád do kopce. Takže když jsme se dostali úplně dolů, zvedl se vichr. Nerad si to vybavuju, to komíhání korun stromů nad našimi hlavami a hlavně neustávající praskot suchých větví. Mockrát jsem četl a slyšel, že se za velkého větru nemá chodit do lesa a taky bych tam nelez, podle klasické věty „kdybych to byl věděl, tak bych sem byl nechodil“. Jenže my vlezli do tichého lesa a on se změnil v žentour. No, nic se nestalo ani nám, ani pejskům, andělé strážní mocně zapracovali svými křídlisky. Vítr ulehl. Kdy? No přece, sotva jsme vyšli z lesa. |