Pondělí 27.7. 2015
, |
O Rathově procesu se teď na nějakou dobu přestane mluvit. Rozsudek vynesen, odvolání bude podáno úředně a proces se potáhne dál. Konečná stanice Štrasburk, o této trase nemusíme pochybovat. Ani o časovém rozpětí. Pak možná přijde nějaký nový Klaus, aby vyhlásil amnestii a tím profackuje justici, jak druhdy komentoval jeho čin jeden z jeho vřiťovlezů.
Lída Rakušanová ve svém rozhlasovém komentáři vidí na celé věci jeden pozitivní rys. Byl zmapován mechanismus, jakým se v České republice přidělovaly – píše ona, spíš by měl být užit čas přítomný – státní zakázky. Vítěz je předem určen a jemu jsou přiděleny firmy, které nabídnou za zakázku vyšší cenu. Tím ze sebe učiní křoví legalizující celou operaci. Příště se role vystřídají a tak to půjde dál.
To má Lída Rakušanová bezesporu pravdu, nicméně prostor pro jednu poznámku zde je. Systém může fungovat i bez Ratha, který inkasuje miliony v krabici od vína. Paradoxní na věci je to, že to může fungovat jen vůči státnímu zadavateli zakázky. Vůči soukromníkovi ne tak snadno. Soukromý zadavatel zná ceny, zná situaci na trhu, oklepne si dodavatele – a zvolí si toho, kdo mu nejvíc vyhovuje, tečka.
Stát coby zadavatel je vázán zákony. I kdyby jich bylo ještě desetkrát víc, o což se zákonodárný sbor poctivě snaží, vždy budou mezi nimi skuliny. Stát je těmito zákony vázán a musí zadat zakázku firmě, která splňuje kritéria, i kdyby zkušenost, informace a zdravý rozum řvaly o pomoc a i kdyby ho v minulosti řečená firma desetkrát okradla a napálila.
Copak by soukromník ještě někdy zadal stavbu dálnice firmě, která mu zkurví svěřený úsek a ještě ho pak žaluje? Anebo škrtl by si u soukromého investora soubor pišišvorů, kteří nejsou schopni dokončit silniční tunel v Praze? Jiná věc ovšem je, že by si všichni ti metrostavové netroufli zacházet se soukromníkem tak, jako se chovají vůči státu.
To proto, že soukromník se řídí vlastním rozumem a zkušeností a nakopal by je do zadku. Stát něco takového udělat nemůže, protože se musí chovat podle předpisů a oni si je dovedou ohnout podle svého.
Což bude platit i nadále, i kdyby Rath všechny soudy prohrál a i kdyby nakrásně byl na něm vykonán rozsudek smrti, jak o tom rozmarně básnil, když výrok soudu komentoval.
|
Kuklík
Ljuba se probírala zásobou fotek a videí na svém mobilu, až přišla do doby, kdy byla Gari malinké štěňátko. Na jednom videu bylo vidět, jak se maličký pejsek snaží shrnout a zamotat přehoz na psím křesílku. Nějaký pud, nějaká Matka Příroda, zkrátka – něco ji vedlo k tomu, aby se do pokrývky zamotala.
Od té doby uplynulo půl druhého roku. Pravidelný tréning, neustávající pokusy, silná vůle a cílevědomost vedou k vrcholovým výsledkům – platí to pro lidi stejně jako pro pejsky. Dnes Garině trvá zahrabání nějakých deset, patnáct vteřin. Dělá to denně, ani by mě nenapadlo o tom psát a unavovat tím čtenáře Hyeny. Nicméně včera dosáhla, zdá se, dokonalosti, která si zasluhuje uznání a tudíž i veřejnou produkci. Ano, to co vidíte na obrázku je živý pes. Této figuře říkáme Kuklík a vysvětlení, myslím, netřeba. 
|