Z dokumentu podepsaném v Minsku a následně zveřejněném jsou patrné prvky, které jsou nebezpečné především pro Ukrajinu.
Dokument vyznívá jako takřka absolutní vítězství Kyjeva. Jasně z něho vyplývá legitimita ukrajinské státnosti na celém sporném území. Těm je třeba ústavní změnou přisoudit zvláštní statut, aniž bylo specifikováno, jaký. Že ta území musí mít přinejmenším zvláštní statut, ať už to znamená cokoli, je jasné: nelze si představit, že by se kola otočila o dva roky nazpátek, přes hromadu pěti tisíc mrtvých nepřejedou. Porošenko na papíře dosáhl takové vítězství v jaké sám asi nedoufal ve chvílích reálného uvažování. Putin mu to umožnil zcela prostě proto, že věděl, že Porošenko nedokáže dohodu realizovat.
Na to je možné uzavírat sázky, až na to, že se asi nenajde mnoho lidí tak naivních, že by si mysleli opak.
Smutné na celé věci je to, že dohoda je očividně pro Ukrajinu tak výhodná, že nebude dost dobře možné uvažovat o jiné, pokud se zhroutí. Minská dohoda je rozumný doraz, na který povstalecká strana může jít.
Otázka zbraní
Ještě hůř než instituce Evropské unie dopadli Američané. Nenapadlo je nic chytřejšího, než nalít do ohně další zbraně. To je přesně to, co si novodobý Stalin přeje. Je vládcem nemohoucí, vymírající, zabedněné a zoufale neproduktivní země, ze které utíká kapitál finanční i personální: lidé hlasují nohama a prchají. Jediný vývozní artikl je teror, válka a strach. Permanentní válka na Ukrajině Putinovi nesmírně vyhovuje. Lidé mu tleskají a nenapadne přemýšlet o tom, jaký to má všechno smysl, tyhle mozky oblouzněné vodkou, kterou jim zlevnili.
Ekonomické embargo, ty naopak smysl mají, protože oslabují oligarchy, ty kruhy, které Putina podporují. Navíc připomeňme, že byly vyhlášené jako odpověď na aneksi Krymu. O ní se v dohodě z Minska vůbec nehovoří. Takže to nové jednání čeká Porošenka doma, v Kyjevě.
Spaní s kornoutem
Penicilin zabral, v noci spí Gari s umělohmotným kornoutem na hlavě, aby si tlapku nelízala. tady, spí... Leží na pelechu, strká kornoutem no Nory, ta mlátí hlavou Ljubě o postel a ta loktem budí mě. Tak se nám spí s kornoutem. Ukázalo se, že ona vlčanda, která Gari v sobotu pokousala, je pes, který před časem utekl pánovi a vletěl k nám na pozemek a honil Noru kolem baráku. Byla to taková psí centrifuga a při třetím oběhu se mi podařilo psa vyhodit z vrátek ven. Tehdy jsme to bral jako humor. Podruhé napadla (je to fena) zase Noru, ale to se odbylo bez příhod. Tohle bylo třetí napadení a musím říct, že jsem z toho trochu rozvrkočen. Pravda, vzpomínám na starého rváče Barta, jak mě lidi museli nenávidět, dokud jsem se nenaučil s ním zacházet, tedy: ocelový obojek, titanová spona na horolezeckém laně a košík z drátů silných jak dráty na pletení. Pak se incidenty omezily na případy, kdy ho napadl naivní volně ložený pes – toho pak skolil úderem košíku přes hubu. Mohl bych říct, že sobotní příhoda je boží trest; možná, ale bože, trestej mne a ne Gari, která za nic nemůže!
|