 |
Důvěra v prezidenta podle výzkumů veřejného mínění nadále klesá, třebaže sám prezident důkladně šlápl na brzdu a snaží se zařadit zpátečku. Budoucnost ukáže, zda je to dobrá taktika, protože ti, co mu pískají, ho nezačnou milovat, zato ty, co mu tleskají, může zklamat a přestanou mu důvěřovat.
Nejvíce lidé věří obecním zastupitelům, podle šetření CVVM jim věří 62 procent dotázaných. Dobře jsou na tom i krajská zastupitelstva a krajští hejtmani, třebaže ani jedni, ani druzí nemají víc než 40procentní podporu. Ta čísla je samozřejmě třeba brát s rezervou. Našinec nerad prohlašuje, že někomu důvěřuje, z obavy, aby nebyl za blbce. Každý z nás by sestavil dlouhý seznam případů, kdy se nechal napálit a zklamal se, v osobním životě i v politických preferencích!
Zvláštní položka ve výzkumech je spokojenost s politickou situací. Jen 15 procent lidí je spokojeno. Mimoděk se ptám, co by muselo nastat, abych byl spokojen. Daleko snadnější je vyjádřit nespokojenost, této eventuality se chápe skoro polovina obyvatelstva.
Takže znovu, co by mělo nastat, aby spokojeno bylo i těch skoro 50 procent nespokojených? Asi nějaký hospodářský vzestup, který by nám všem zvýšil příjmy. Posílení vlády práva. Výrazné mezinárodní úspěchy a dokončené veřejné stavby.
Nic podobného se ovšem neděje nikde, kam oko dohlédne, však taky je všude nespojenost v převaze nad spokojeností. Někde to vede dokonce k dramatickým koncům, v Řecku hrozí zásadní zvrat politiky do protievropského kurzu a v Itálii si vyzkoušeli osmihodinovou generální stávku jako zkoušku na pořádnou stávku, která to všechno teprve dostane fakt do kolen. To pak bude nespokojených!
Jak jsem na tom já? Nespokojen na hraně rozhořčení jsem z tanců kolem tunelu Blanka. Je mi jasné, že se v něm rozkradlo tolik desítek miliónů, asi jsem naivní a je to o řád víc, takže se všichni bojí stavbu ukončit, protože pak by nastalo konečné účtování. Pokračuje i v nových podmínkách oněch pět fází – tehdy socialistické – výstavby: nadšení z projektu, potíže s realizací, hledání viníků, potrestání nevinných a odměna nezúčastněných.
A to mě sejří nejvíc.
|
Podger v Benátkách
Naší destinací byly Benátky. Kdo v tomto lagunovém městě ví, že je snadné najít náměstí svatého Marka anebo most Rialto, ale najít konkrétní místo v konkrétní ulici (uličce = průchodu, kde se rozpaženi dotknete protějších stěn) je krajně obtížné. Najali jsme si apartimento, tedy nájemný byt, je to levnější a pohodlnější než hotel, už proto, že si tam lze vařit a ušetříte na jídle. Po velkém pátrání jsme objevili úřadovnu ubytovatelské firmy. Ujala se nás milá slečna, všechno vysvětlila, vybavila nás papírem s podrobným rozpisem, kudy se k apartmánu dostaneme, s itinerářem a fotkami, jak jednotlivé cílové body etap pochodu vypadají. A že nám oni, tedy firma, dopraví kufr do apartmánu, tady máte klíče a přijďte kdykoli po půl druhé. Skvělé.
S klíčem v kapse jsme nasedli na vaporetto, na parníček, a pluli na ostrov Burano. Kilometr od břehu jsem si všiml, že je Ljuba jaksi zadumaná a ptám se, co se děje.
“Papír z rozpisem.“
“Co je s ním?“
“Nic moc vážného. Jenom že je v kabelce a ta kabelka je tom kufru, co teď vezou do toho apartmánu.“
Mohl bych skončit konstatováním, že nocleh pod mostem Rialto je poněkud chladný a větrný, ale aspoň tam neprší. Jenže byste mi právem nevěřili. Po Rialtem se nedá spát. Teče tam Canal Grnde.