Takže se dá čekat, že kdyby prezident republiky přišel ve výroční den na osudné místo, o generaci mladší účastníci by se na něho dívali stejně, jako ta předchozí generace vnímala Jakeše, Husáka, Štěpána a podobné výtečníky. Je opravdu smutné, že si lidé zvolili takového člověka jako reprezentativní figuru.

Ale za minulého režimu jsme si říkali: nenechme se otrávit.

Myslím, že to heslo platí dosud. Trapných figurek Zemanova typu jsme přežili mnoho a další se už jistě chystají, že vykouknou ve svém okénku v historickém orloji.

Podstatné je, že žijeme pětadvacet let svobodně. Ty na které nadáváme jsme si zvolili my. A navzdory všemu se země za pětadvacet let nesmírně změnila k lepšímu. Když se padesát let šlo do sklepa, nedá se čekat, že se úplně nahoru dostaneme dřív než za dalších padesát let.

Takže jsme někde v půlce.

Je svátek, neperte se! Opravdu by se neměly prát. Pejsek s kočičkou slavili osmadvacátý říjen spořádaně, kdežto tyhle dvě kedlubny? Buší do sebe, jako by žádný svátek nebyl. Navíc, Gari už není ten slabší, pronásledovaný element. Nenechá si nic líbit a na Noru se vrhá z urputností tatarského atamana. Svým způsobem je to ale taky oslava – oslava pohybu a síly a hbitosti. Tímhle ty dvě osoby slaví každý den. Gari černá, Nora hnědá