Zajímavá je například výtka Spojeným státům, že nezavedly rovnováhu sil a naopak způsobily prudké zhoršení nerovnováhy. Tato myšlenka by si zasloužila rozvedení. Je zřejmé, že konec studené války – a ta byla založená na rovnováze sil, takzvaném atomovém patu – znamenal prudký nárůst lokálních konfliktů. Je ovšem diskutabilní, zda za ně mohou Spojené sáty. Rozklad státnosti v severní Africe a středovýchodní oblasti má svůj vnitřní vývoj a Američané se snaží zabránit nejhoršímu. Otázkou zůstává, zdali je to vůbec možné a o smysluplnosti leteckých útoků na teroristický Islámský stát panují značné pochybnosti.
Putin ovšem může právem vytýkat Západu, že vyvolal v opozičních silách na Ukrajině naprosto nereálnou iluzi, že země bude přijata do Evropské unie nebo dokonce do NATO a stane se součástí Západu jaksi úředním výnosem. Obě strany , Rusko i Západ, se teď očividně snaží zachovat si tvář a z ukrajinské šlamastyky vybřednout bez větších škod.
Putinova slova jsou obrácena především k východu, nikoli k západu. Jenže siláckými řečmi svého vůdce se Rusko lídrem této části světa nestane. Muselo by produkovat i něco jiného než naftu a plyn. Populačně skomírá, vymírá a jeho podíl na světovém HDP klesá. Zůstává tím, čím bylo vždy, tedy ozbrojeným obrem na hliněných nohou. Tuto skutečnost nemůže svalnatý Putinův projev zamaskovat.
Někdy jako všivárna.
Gari běží po cestě, Ronny se žene za ní. Gari uskočí o devadesát stupňů a Ronny vletí rovnou do louže. Není obrany. Nelze si představit, že jí to někdy oplatí.
Může se na ni vybodnout, a to je asi jediná mužská zbraň, která vůči ženským opravdu funguje.