V tom je zajedno – a ani nemůže nebýt – s prezidentem Zemanem. Ten poukazuje mimo jiné na to, že embargo ze strany Spojených států vůči Kubě nevedlo k ničemu pozitivnímu ani za ty desítky let, co trvá.

Je to dobrý příklad, jenom špatně, totiž ryze komunisticky, interpretovaný.

Vychází z konceptu „poroučíme větru, dešti“ a z marxistické maximy o tom, že je třeba svět měnit. Jenže jsou tu i jiné koncepty, nejen ty čistě utilitární. Castrova Kuba okradla americké investory, kteří na Kubě v době svobody fungovali, investovali, vyráběli. Komunisté jim výsledek jejich práce ukradli. Zachovali se protiprávně. Embargo je odpovědí na tuto zvůli. Že snad nemá smysl, protože zločinecký režim funguje na Kubě dál? Má smysl, protože komunisté Američany okradli a ti prostě odpověděli tím, že se zloději nebudou žádnou formou obchodovat.

Zpátky k Ukrajině. Rusko nedovede nic pozitivního produkovat, ale jedno umí: dovede trpět. Na tom si tato orientální despocie zakládá. Je v trpění cvičená po staletí. Žádné embargo ji na kolena nesrazí. Tím spíš, že v jednadvacátém století je stoprocentní embargo na cokoli iluze. Ovšem, embargo je jediná možnost, jak může svobodný svět dát najevo nevoli nad porušením mezinárodních smluv a nad zásahy do integrity samostatného státu jménem Ukrajina.

Ta situace je neudržitelná a jistě je dobře, že se čtyři ministři zahraničí sešli a jednali. Opravdový mír v té oblasti nenastane v tomto století, dokonce i vize jakéhosi příměří je dosud v nedohlednu. Nicméně pevný postoj Západu je pro jakékoli jednání potřebný. Zpochybňování smyslu embarga je v tomto smyslu kontraproduktivní a rozumné řešení jen oddaluje.

Čtěte digineff.cz. Navštěvujte facebook.com /Digineff.cz Umění se prosadit
Někdy si beru Gari a Noru so pracovny v Břežanech. Mám tam ještě po Irisce psí pelíšek a navíc teplou deku. Nora ráda lehá u prosklené stěny a dívá se na kruháč u zámku, na rybníček a na autobusovou zastávku. Pozoruje lidské hemžení. Takže jsem jí ustal tu teplou deku, aby ležela na měkkém a teplém. Gari raději leží na pelechu nedaleko mého psacího stolu.

Posledně to bylo jinak. Taky Gari chtěla pozorovat a protože ona se opravdu umí prosadit, hned se uvelebila na Norinčině dece. Nora, ta hodná Nora, si lehla na holou podlahu vedle ní.
To mi přišlo líto, takže jsem přestěhoval pelech od stolu ke skleněné stěně. „Tady si lehni, Norinko,“ řekl jsme vlídně.
Na to hned reagovala Gari a přestěhovala se z deky na pelech. Nora ulehla na deku a pak obě pozorovaly lidské hemžení.
Já pozoroval psí ležení a přemýšlel o tom, jak se kdo dovede prosadit. --> -->