 |
Agentura Median prozkoumala postoje Čechů vůči obavám ze světového konfliktu. Průzkum přišel ve správnou dobu. Zprávy o konfliktech se na nás sypou ze všech stran a co horšího, jeden z válečných požárů hoří nedaleko našich hranic. Navíc je to střet, ve kterém se angažovala a angažuje Evropská unie, jejíž jsme členem.
86 procent občanů se bojí, že pokud by některý konflikt měl přesáhnout lokální rozměry, pak by to byl ten rusko-ukrajinský. Neznamená to, že si 86 procent lidí myslí, že konflikt se promění ve světovou válku.
V souvislosti s tím si 37 procent lidí myslí, že by bylo správné obnovit povinnou vojenskou službu. To je bezpochyby námět pro celospolečenskou diskusi, jak se hezky říká, aniž by kdo specifikoval, co to vlastně znamená.
Argument pro návrat k povinné vojně je racionální. Profesionální armáda nemá žádné zálohy a po „vyčerpání živé síly“ by neměl kdo bojovat. Zde by bylo dobře připomenout, že v první světové válce Angličané v podstatě ztratili dva ročníky svých mužů a to se stalo i v Rusku ve válce druhé světové. Nikdo přitom nemá představu, jak by vypadal konflikt mezi mocnostmi srovnatelné síly. Byl by atomový, trvající osmačtyřicet hodin? Byla by to série blitzů? Je tragické, že si musíme takové otázky klást.
Další argument se týká pocitu národní sounáležitosti. Občan si odvykl myslet na vojenskou službu jako na vlasteneckou povinnost. Ale to si odvykl už dávno, v době, kdy naše předimenzovaná armáda měla sloužit jako kanonefutr pro drtivou raketojadernou ofenzívu proti prohnilému Západu.V době, kdy ve vězení seděli veteráni nejen západní, ale i východní fronty, bylo rovnítko armáda rovná se vlastenectví pohřbeno a ani v nové době se vlastenectví nepodařilo obnovit. Ne snad, že by se o to někdo viditelně snažil.
Nicméně výsledky výzkumu Medianu jsou povzbudivé. Důležité je, že si uvědomujeme vážnost situace, že ji nebereme na lehkou váhu. A že o zvýšení angažmá pro službu státu pozitivně přemýšlí víc než třetina obyvatelstva. Kdo by to byl čekal?
|
|
Přišly deště a s nimi se obnovil čas bahenních psů. Mycí koutek v garáži změnil účel, přesněji, vrátil se ten původní. Ještě nedávno, za veder, do něho Gari lezla dobrovolně a chtěla sprchování a odmítala vylézt. To je za námi. Vrátil se k původnímu účelu, je to opravdu mycí koutek. Nyní je třeba nátlaku a Noru tam musím někdy donést, jako kdyby byla šťěňátko. Dělá ksichty a tváří se,kdoví jak jí bylo ublíženo.
Nakonec ale se obě v koutku vystřídají. Smyju z nich bláto a pak je frotýruju vyřazeným ručníkem. Dělám to poctivě, drbu jim hlavy, záda, bříška, samozřejmě tlapky, velmi důkladně.
Po proceduře se odeberou na jejich jediné vyhrazené kanape. A tam se jedna druhou olizují, aby se osušily.
Já je ručníkuju špatně. Pes se správně suší mokrým jazykem.
