 |
Čtyři čeští vojáci padli v Afghánistánu. Je třeba jim vzdát hold a je dobře, že to udělala česká politická reprezentace, v první řadě hlava státu a titulární velitel branné moci. Čtyři padli a jeden je těžce raněný. Jsou to profesionální vojáci a riziko ztráty života a zdraví patří k jejich povinnostem.
Nejsou v tom sami. Životy ztrácejí policisté i hasiči. Také oni si zaslouží naše uznání a náš vděk. Rozdíl je v rovině politické. Náš veřejný život je pod obrovským tlakem. Za pětadvacet let od pádu ruské nadvlády jsme se vcelku bezproblémově stačili integrovat ekonomicky. Obnovení sounáležitosti s evropským jádrem ale bude trvat déle, než se čekalo. Když padl sovětský koloniální systém, odhadoval jsem, že obnova bude trvat jako cesta ze sklepa. Ta trvá minimálně tu dobu, jako cesta do sklepa. Na dno jsme se postupně dostávali pětačtyřicet let, a odhadoval jsem tedy, že půjdeme nazpátek asi tolik. Neodhadl jsem, že cesta nahoru je těžší.
Neodbočil jsem od tématu. Čtyři muži položili životy a jeden přišel o zdraví s následky dnes neodhadnutelnými. Angažujeme se jako stát ve vzdálené asijské zemi jako součást společného boje Západu proti krajně nebezpečné, globálně zaměřené ideologii srovnatelné s fašismem a komunismem. Takto to velmi dobře pojmenovali prezident Miloš Zeman. Volba je jednoznačná. Buď se účastníme, nebo se neúčastníme. Buď s demokratickým Západem sounáležíme, nebo nesounáležíme.
Ta sounáležitost je dnes zaplacena krutými ztrátami. Toho si buďme vědomi a o to větší úctu a vděk směřujme k těm, kdo tu cenu zaplatili.
|
|
|
Ve zkušenějších pravidelných čtenářích Hyeny už asi budí výpadky podezření, že se zase někde poflakuji. Ano, od čtvrtka do včerejška jsem byl s Ljubou v Provence a včera jsem se vrátil – ona je tam s našimi kamarády nadále a můžete ji sledovat na Facebooku . Podger? Jak jinak!
Cestu jsem aranžoval tak, že pojedeme na letiště autem, to nechám v Go parkingu, odletíme do Marseille, tam najmu auto atd. a po návratu se odvezu svým autem domů. První maličký podgerismus nastal už ve čtvrtek,, protože jsem přehlédl potvrzovací mail v Go parkingu. Lepšího Podgera jsem ale dělal po návratu. Už v letadle, ještě ve vzduchu, jsem si řekl: kdepak asi mám klíče od toho auta? No ovšem, v kufru, nikoli v příruční tašce, natož v kapse! Takže u pásu na kufry jsem pěkně rozkládal na sedadle pytlíky se špinavým prádlem a sáčky se sejry a flašky a podobné věci, co lidi tak vozí z Francie. Klíče jsem našel. No ale kdepak je asi ten papírek od parkingu, na kterém je napsáno, v kterém sektoru a v které řadě moje auto spinká? No přece v tom autě, pod přístrojovou deskou, aby se neztratil, však víte, jak se papírky rády ztrácejí!
Kolik že v Go parkingu parkuje aut?
No, řekl bych, tak dva tisíce...
Píšu ale z domova, nikoli na notebooku v parkingu, po prohlídce první tisícovky.
Věřte nevěřte, já si ten sektor a řadu pamatoval, ale o tom psát nebudu, ruší to obraz pološíleného Podgera pobíhajícího s vytřeštěným zrakem po parkovišti.