Zeman promluvil v rozhlasovém pořadu Hovory z Lán. Anexi Krymu považuje za nevratný krok a připustil – ač hodně nepřímo – určitý díl legitimity ruskému kroku. Chruščovův "dar" Ukrajině označil za hloupé rozhodnutí a bezpochyby to hloupé rozhodnutí bylo, tím spíš, že i Chruščov by se měl vázat nějakými zákony a žádný úředník nemůže dávat součást svého státu jinému státu, i když je tento úředník shodou okolností hlava státostrany.

Anexi východní Ukrajiny však pokládá Zeman za červenou linii. Pokud by ta měla být překročena, apeluje na maximálně tvrdou odezvu NATO, včetně vstupu armád na ukrajinské území.

Toto prohlášení asi vyvolá hodně bolehlavů v politických kruzích Západu. Patrně nebude ojedinělý názor, že jednoho podivína se Česko zbavilo a druhého si zvolilo. Ve své hře na Churchilla zašel Zeman hodně daleko a možná by bylo lépe, kdyby se spíš držel alkoholu než válečnických provolání.

V ukrajinské situaci je totiž ještě jeden aspekt a pokud ho Zeman bere v úvahu, nedal to nijak srozumitelně najevo. Všímal si jen ruské bojechtivosti a velmi správně podpořil odhodlání agresivnímu chování čelit. Druhý aspekt je přinejmenším stejně důležitý. Ukrajina je coby státní stroj v rozkladu. Legitimita její vlády je pochybná a cíle jsou nezřetelné. Zcela nejasné jsou politické síly, jež má zastupovat. Možná se schyluje k další ruské anexi, ale daleko pravděpodobněji se schyluje k občanské válce. Asociační dohoda s takto rozvrácenou zemí je pro Evropskou unii maximálně rizikový krok hraničící s pokusem o sebevraždu. Ukrajina je nyní – hodně mírně řečeno – nekompatibilní s Evropskou unií. Ta je v obrovských ekonomických problémech a zabředá do potíží politických. Snahy o teritoriální expanzi jsou historicky tradiční a historicky nejméně osvědčený způsob, jak hospodářské a politické problémy řešit. Bohužel, tyto otázky hlava státu zcela pominula. Nejspíš je nevidí.

Ve dvou
Co jedna, to druhá, to je heslo vyznávané dvojicí Nora – Gari. V sobotu to došlo hodně daleko! Nora nesnáší, když se pere někdo jiný než ona a snaží se dvojici zápasníků uklidnit štěkáním. A Gari se k ní v sobotu přidala a štěkala taky!

“Jak to, Gari, že štěkáš? Vždyť ještě štěkat neumíš!“ divil jsem se.

“Haf,“ pravila Gari a štěkala dál.
Růst Gari akceleruje. Už to zdaleka není to malinké štěňátko, ostatně, v pátek to bylo pět měsíců, co je na světě, takže už je to pořádná slečna. No a v květnu budou slavit obě, Nora trojrok, Gari půlrok. Oslaví to společným štěkotem. A když Gari připomenu to první nesmělé štěknutí na začátku dubna, osopí se na mě:

“Já přece štěkám odjaktěživa!“