 |
Je to otázka důležitá pro dohlednou budoucnost... dokud se nezmění ústava. Miloš Zeman si umanul, že Lubomíra Zaorálka nejmenuje ministrem vnitra, kdežto Bohuslav Sobotka si umanul, že si nenechá od prezidenta diktovat, kdo může a kdo nemůže být ministrem. Očividně tahá za kratší konec provazu, protože Zeman si už vydobyl právo schválit vládu podle své chuti. Však si ji taky podle své chuti sestavil. Jiná věc je, že na této bázi dostal i nejtrapnější výprask svého politického života, když ministry své hradní vlády nominoval do své vlastní partaje a voliči partaj i ministry i Zemana v parlamentních volbách odmítli.Přirozeně, že by nejlepší byla dohoda, pokud je možná. To je něco, co je v našich politických luzích a hájích něco skoro neznámého. Na vzájemné nevraživosti koaličních partnerů se udusila Nečasova vláda – připomínám, že hlas lidu zprostředkovaný médii celou dobu důrazně nabádal ke shodě. Takže dohodu mezi Zemanem a Sobotkou si představit lze, ale těžko ji čekat. I když -jiskry jasnozřivosti v Zemanových počinech se občas zalesknou, posledně to byla podpora policejnímu prezidentovi Červíčkovi proti názoru jakoby ministra Peciny, který svým geniálním státnickým tahem vyvolal policejní prezidentské schisma.
A ještě jedna poznámka. Kdo by horoval pro Zaorálka v Černínském paláci, nechť si připomene, že novinářské hyeny Zaorálkovi nadávali „Leonid Illjič Zaorálek“. A byl k tomu důvod.
|
|
V podvečer jsem se s vnučkou vypravil na pražskou Kampu. Tam bývá pátého prosince Mikulášů větší počet než malý. Začalo to už po soumraku – po Vltavě, proti jejímu proudu, jel motorový člun. Už z dálky jsme viděl, že to není obyčejný člun a když přijel blíž, taky ano – uprostřed stál Mikuláš, na zádi seděl anděl a vpředu se choulil čert. Seběhl jsem s Dominikou tak dolů jak to šlo. Držela se velmi pevně za ruku. Bála se vvvvvelmi, není divu. Člun zastavil, posádka čekala, až se bude moci připojit k nějaké velké lodi a projede zdymadlem. No a následoval mikulášovský dialog na téma „byla jsi hodná“ a odříkání básničky.
Později na Kampě odříkala Dominka básničku (básničky! -má širší repertoár) ještě několikrát a pak nezbylo než výpravu za Mikuláši ukončit.
Odevzdal jsem ji doma a jel do Zvole. Do auta mě následoval telefonát (její číslo mám označené vyzváněcím tónem „žába“).
“Byli tady! Vlezli oknem a hned zmizeli ještě dřív než jsme přijeli! Opravdový Mikuláš a skutečný čert! A přinesli mi kindrvajíčka!“
Takže lze sumárně říci, že se Mikuláš vydařil.
