 |
Někdy před týdnem jsem tu prognózoval, že potlesk na výkon po povodních nemůže vládu minout. Mýlil jsem se. Potlesk se nedostavil. A není to jen vina vlády.
Nezbývá než analyzovat význam slůvka "jen". Nejen vláda, ale celý náš politický systém je charakterizován nadřazeností osobních a skupinových zájmů nad zájmy veřejnosti. I v průběhu povodňové krize jsme zaznamenali groteskní situace, kdy vysocí úředníci si házeli klacky pod nohy před očima zoufalých lidí, kterým velká voda zničila bydlení anebo živobytí, v horším případě oboje. Měli před sebou perspektivu doslova vybabrání z bahna a politici se hádali, zdali prezident má právo vyslat Hradní stráž na pomoc do Radotína nebo nemá, pak se předseda vlády zesměšňuje, když zakáže plné zprovoznění pražského metra, načež se mu dostane odpovědi, že tomu nerozumí a že metro pojede. Týž premiér se v neděli vyjádřil, že na pozadí povodní je hádka o velvyslance trapná, ale ani on nemá sílu další pokračování oné trapnosti zabránit.
Toto všechno by samozřejmě nemuselo být, kdyby v čele státu stáli lidé oddaní myšlence služby veřejnosti, schopní nadhledu a dohody, lidé noblesní a osobně nezaujatí. Což bohužel není, pravý opak pravdou.
Nicméně, i kdybychom takové lidi naklonovali z bronzu pomníku T.G. Masaryka, nic by to nezměnilo na faktu, že počasí jak se zdá zešílelo. Po nekonečně dlouhé zimě nastává nekonečně dlouhé jaro s obrovskými srážkovými extrémy. Nastávají lokální povodně – pokud by to mělo takto být trvale, zasáhlo by to do technologie bydlení, museli bychom své příbytky adaptovat, revidovat jejich ochranu proti přívalové vodě. Povodně samy o sobě mnoho neznamenají, pokud jsou lidé na ně připravení. Ganga stoupne každoročně o dvanáct metrů, a proto Varanasí neboli Benares má patnáctimetrová nábřeží na jednom břehu a nikdo nebydlí na břehu druhém. A tak dále, podobných příkladů je mnoho. Třeba se opravdu mění podnebí a bude to vyžadovat mnoho změn v naší životní praxi. Jako občané jsme v tom sami. To je politický fakt, s nímž se musíme smířit, jako se budeme nuceni smířit s fakty meteorologickými.
|
|
O víkendu 8.-9. června se poprvé konal tento podnik v mnoha lokacích v Českém Krumlově. Byl jsem tam se svou Dílnou, tedy nikoli jako novinář, takže jsem si nevytkl za úkol podat úplné svědectví. Berte tento článek jako soubor postřehů řadového účastníka.
Úplnou informaci o programu získáte na webu a přpomenu, že i trady na Digineffu jsme průběžně o chystaném festivalu informovali. Úhrnem řečeno, šlo o dvoudenní seriál prezentací, workshopů i přednášek na mnoha místech rozesetých po celém městě. Lěpší představu vám dá tato interaktivní mapa. Bylo možné si volit program podle svého zájmu a tudíž i vstupné se lišilo podle toho, o které lokace měli lidé zájem.
Jsem veterán Interkamery, na Invexu jsem byl mockrát i na dalších podobných podnicích jsem se účastnil a pochopitelně byl jsem jeden ze zakladatelů Digifóra. Open Air Fotofestival se od všech jmenovaných liší v tom, že se odehrává na ploše historického města, které samo o sobě je nesmírně fotogenické a navíc je příjemné pro návštěvníky. Prostě, je na ně zařízené a cítíte se tam dobře.
Nicméně, jelikož znám své Pappenheimské, jste zvědaví spíš na nějaké do podgerství než na líčení nějakého Foto Festivalu.
V Krumlově není těžké býti Podgerem. Byl jsem tam mnohokrát a když jsme se v roce 1969 s Michaelou brali, bylo to na radnici na náměstí a svatební oběd jsme měli v Měšťáku. Nicméně pokaždé tam bloudím. Zavinila to Vltava, ta potvora, která se tu pořád rozvodňuje. Teče od jihu na sever a když vstoupí do města, zahne doprava, pak doleva, obtéká historické centrum s náměstím a málo by stačilo a byl by z toho ostrov a pak širším obloukem vedeným vlevo obtéká tu část města, kde je zámek. Aby to nebylo jednoduché, vlévá se do ní Polečnice a Vltava teprve potom zahne zase doprava a teče směr Budějovice a Praha. Takže jdete po Krumlove a koukáte jak jeleni, že řeka teče jednou sem a podruhé tam a jste na jednom břehu a pak na druhém, aniž jste přešli most.
Z toho je jasné, co nastalo, když mi kamarádi volali, kde jsou na obědě a abych za nimi přišel. No, cestou mi vyhládlo, co k tomu dodat.