 |
V sobotu někdo pobodal v Paříži hlídkujícího vojáka. Podle dostupných zpráv šlo o Severoafričana. Není třeba bujné fantazie k závěru, že jde o akt podobný brutální vraždě, k níž došlo v Anglii. Ať se ta domněnka potvrdí nebo ne, politický podtext útoku na anglického vojáka je nepochybný. Británie jakoby procitla ze spánku a bude se pokoušet omezit šíření teroristické propagandy.
A opět se odvolám na bujnou fantazii a vyslovím prognózu, že to nebude nic moc platné. To hlavní zlo působí defetistická a sebeodzbrojující nálada. Není šířena v mešitách a jejich takzvaných školách. Je šířená mnohdy i významnými a vzdělanými lidmi, kteří mají úctu ve veřejnosti. Nejde zdaleka jenom o multikulturalismus, který umožnil masovou imigraci i do zemí bez koloniální minulosti, jako je Švédsko – které je dějištěm etnického násilí. Jde o systematické zpochybňování jakýchkoli akcí v zahraničí, které mají za cíl zasáhnout terorismus v jeho kořenech. Týká se to Iráku zrovna tak jako Afghánistánu. Chválabohu, že zvítězil rozum a ani Evropa, ani USA se silově neúčastní občanské války v Sýrii, kde bojuje jedno padoušské uskupení proti jinému padoušskému uskupení. Víme, jak dopadlo ozbrojené angažmá v Libyi – teroristická ofenziva v Mali je jeho přímý následek.
Je z toho třeba vzít jednoznačné poučení: na účinnou intervenci nemáme sílu ani vojenskou, ani morální. Poslední úspěšný zásah proti teroristickému násilí se udál před šedesáti lety v Koreji. Tehdy se Spojeným státům za strašlivou cenu desetitisíců mrtvých Američanů podařilo zachránit jižní polovinu Korejského poloostrova před komunistickým otroctvím, které od té doby sužuje její severní část. Všechny další podobné akce skončily fiaskem, Francouzi i Američané tak skončili v Indočíně, Rusové v Afghánistánu, Američané jsou tam k fiasku na nejlepší cestě a pokud jde o Irák, jen si namlouváme, že to tam jde dobře.
Tady v Česku si může namlouvat, že se nás to netýká. Zatím nemají ekonomičtí imigranti o nás zájem. Ale ta politická otázka ve vzduchu visí a už existují návrhy na kvóty, které se po nás budou chtít. Zde moje bujná fantazie končí a neodvažuji se předjímat, jak se k takovým perspektivám postavíme. Jde zřetelně o konflikt civilizací a ta naše s úpornou zálibou řeže do vlastního masa.
|
|
Rekonstrukce přízemku našeho domku vstupuje do desátého dne trvání. Včera jsem tu popisoval patálii s elektřinou, jak se podařilo postupně odprásknout elektriku a šli jsme spát... nikoli o svíčkách, protože jsme v té tmě nenašli ani svíčky, ani sirky. Následujícího dne, tedy včera, elektrikáři objevili příčinu – dvě vyhořelé zásuvky. Jak vyhořely? Z mailu našeho čtenáře se dozvídám, že počítač při vypínání a vypínání vytváří jakési proudové rázy... Já ale počítač nevypínám podle zásady, že počítače se vypínáním ničí...
Ale to už je minulost. Hodní pánové elektrikáři vše opravili a hodní pánové obkladači připravili podklad pro novou podlahu v celém přízemku. Důvod radosti, s jednou výhradou. Jak se dostat po čerstvém betonu ke schodům vedoucím do patra, kde máme ložnici?
Nora váží 20 kg a Ljuba jen o něco víc. Já mnohokrát víc. Obkladači udělali cestu s polystyrenových desek... pro Noru a Ljubu. Co se mnou?
Telefonicky jsme uvažovali o několika variantách, mimo jiné, i že budu spát ve spacáku v garáži. Nakonec jsem dospěl k řešení a to byla ta balkonová scéna. Večer, když jsem se vrátil z pole role, Ljuba otevřela dveře na balkon a vyšla naň, jako Zlatovláska. Já dole se žebříkem. Ukázalo se však, že je krátký. Vylezl jsem až na poslední příčku a žebřík ztrácel rovnováhu. Zachytil jsem se jednou nohou, pak druhou za římsu balkónu, pak už jsem na ní stál. Princ Jiřík by se přehoupl přes zábradlí. Bez artrózy kyčelního kloubu a permanentně bolavých zad. Já, obdařen jedním i druhým postižením, rval jsem nohu přes klandr a Ljuba mi pomáhala oběma rukama a muselo to vypadat, jako když přes klandr leze pytel brambor.
Konec dobrý, všechno dobré. Přes noc beton ztuhl, jak doufám, a neudělám do něj věčné šlápoty, až půjdu ven.
O Noru a Ljubu starost není, ale já bych nerad z balkonu skákal jako ninža.