 |
Roste seznam těch, koho se Zeman rozhodl nejmenovat. Blokuje českou diplomacii, aby ukázal, že je víc než vláda a ministerstvo zahraničí, a vposledku se pustil do univerzity. Rozhodl se nejmenovat Martina Putnu řádným profesorem.
Nechme stranou, že zbavuje akademickou obec jednoho ze zásadních práv, že ona rozhoduje, kdo patří k profesorskému sboru. Prezident je osoba politická, nikoli akademická. Doposud se rozumělo samo sebou, že prezident jmenováním propůjčuje váhu a důstojnost prezidentského úřadu rozhodnutí vědecké obce. Prezident tedy převzal na sebe funkci schvalovací a to tu od roku 1989 opravdu nebylo. Je načase, aby studenti vyrukovali do ulic a je kupodivu, že tak dosud neučinili. Nezanedbatelná je stránka lidská. Když hlava státu prohlásí, že nechce pana Putnu ponižovat, a že se tedy o motivech svého rozhodnutí nechá donutit až soudem, neinformovaný člověk si řekne – co strašného se prezident Zeman o Putnovi dozvěděl? Že trhá mouchám nožičky? Že zabil vlastní babičku? Že... fantazie laskavého čtenáře si ráda doplní cokoli ponižujícího sama.
Ono je možné, že pan Putna je skutečně lidská stvůra a zavrženíhodná figura a že to zatím před lidmi dovedně skrýval a že jediný Miloš Zeman se dozvěděl pravdu. Ale pak by ji měl veřejně sdělil, neboť jak on, tak i Martin C. Putna jsou veřejné osoby.
Nestalo se tak. Z hlediska lidského je tudíž to, co Zeman provedl, nanejvýš odporné. Plivl na člověka tak hnusně, jak to dovede jenom člověk, který se dovede ožrat nad korunou českých králů.
Studenti zatím do ulic nevyrukovali. Měli by navíc přemýšlet, koho volili za prezidenta a zda vůbec k volbám šli. Ten, kdo nešel a Zemanův flusanec zasáhl i jeho, měl by sám sebe zpytovat.
Nenechte se zhnusit, pane profesore Martine Putno. Panáci jako je Zeman zmizí, kolik jsme jich už doprovodili do limbu, a vy zůstanete.
|
Konečně krásné dny, na to, že je skoro půlrok na krku, dá se říci no setsakra konečně! V altánku na zahradě jsme seděli letos snad potřetí a poprvé bez zimového tetelení. Přišli i Věra s Pepíkem a malým Vojtíškem a Fanánkem.
Zajímavé, jak se zahrada v ten okamžik zmenšila! A byla plná Fanánků a Nor. Těžko v danou chvíli posoudit, zda Fanánek honí Noru nebo Nora Fanánka. Když jsou ti dva pohromadě, přestávají platit zásady běžné fyziky a nastupuje cosi jako kvantová psí fyzika. Pojmy jako pes a běh a zahrada ztrácejí smysl a najednou je tu pes – stav a prostor – stav a ty dva stavy se prolínají.
Ne pořád. Jsou i chvíle klidu. Fanánek s Norou leží na trávníku a odpočívají a hlavičkami se oňuchňávají. Podotýkám, že je Nora vykastrovaná, takže hlas přírody sice jistě taky dál zní, ale mnohem slaběji, než kdyby tomu bylo jinak. A tak tomu bylo do pozdního večera, kdy jsme návštěvu doprovodili domů a to mělo za následek, že na návštěvě jsme tentokrát byli my, Ljuba, já a Nora. A jelikož vše má svůj konec, skončila i psí kvantová fyzika. Fanánek zalehl na pelech a Nora spala nedaleko stolu, u něhož jsme seděli. Chvilkami se jí ze spaní mrskaly nohy.
Zdálo se jí, že je doma a přišel na návštěvu Fanánek.
|