Církevní restituce, to je jeden z mála vytčených cílů, kterého současná koalice dosáhla. Bohužel, je to cíl, ve kterém se rozchází s přáním a míněním větší části veřejnosti. Kdyby byly církevní restituce předkládány voličům jako jedna z hlavních priorit, těžko by strany současné koalice vyhrály volby. Podobně jako penzijní reforma jsou církevní restituce opatření, které není většinově přijato s porozuměním a sympatií.
Zajímavý na tom všem je souhlasný postoj katolické církve. Zajímavý v tom, že tato organizace projevuje cit a pochopení vůči veřejnosti, a je jí tudíž jasné, že odpor proti návrhu odporuje zdravému rozumu, a tudíž by se obrátil proti ní samé. Kdežto cit pro mínění veřejnosti je něco, co je předkládáno nevidomým očím současných předáků ani ne v čínských znacích, ale v nečitelných hieroglyfech rongo rongo. Výrok ministra zemědělství Bendla o tom, že by veřejnost byla zbytečně znepokojována, by mohl figurovat ve sbírce nazvané "The Best of Milouš Jakeš".
Veřejnost je především znepokojována tím, co vláda provozuje, a nechť je nadále ponecháno na občanech, aby se znepokojovali nebo neznepokojovali nad tím, kdo všechno a za jakých podmínek se přihlásí o majetek, který je rozhodnutím vlády k mání. A že to bude bolet? Inu, církevní restituce jsou bolavý palec.
Při té příležitosti se udělá tamhle tamta změna a onde jiná změna, jedno k druhému, ono se to rozhodně neodbude tak, že pán si odveze starou kuchyň do Chebu a od Jacquesů novou přivezou. Nicméně ani jeden vzlyk neuslyšíte, ani jednu slzu nespatříte, to pevně slibuji.
V tuto chvíli, kdy to doopravdy ještě nezačalo.