 |
Nizozemská královna Beatrix splnila svůj úmysl ze začátku roku a k poslednímu dubnu abdikovala a předala svůj – co vlastně? – svému synu Vilému Alexandrovi. Na trůně byla třiatřicet let a abdikovala ve věku...
Narodila se v roce 1938 a vypadá jako velmi sympatická, agilní a osobně příjemná padesátnice. Pokud jde o fyzické kapacity, tak podle toho, co je čitelné pozorovateli odkázanému na mediální zprostředkování, by na trůně mohla ještě minimálně deset let být. Známe korunní prince (taky mediálně zprostředkovaně), kteří asi nespokojeně vrčí, že ten Saša má kliku na matku. Nový nizozemský král má tři dcery a ty byly vidět ve zpravodajských materiálech a v televizi komentující hlas říkal: všimněte si té holčičky vlevo, to je korunní princezna, ta jednou povládne jako její babička.
Což je to, co mě zaujalo. Jaké to asi je, být korunní princeznou? Exkrálovna Beatrix taky byla dlouho korunní princeznou. Úředně se to stalo dnem jejích osmnáctin, nicméně byla nejstarší dcera svých královských rodičů, a bylo tedy jasné, jaký osud ji čeká. Byla to prostě princezna a Catharina-Amalia je taky princezna, ta správná, co jí připadne království, a s ní připadne království Jiříkovi, pokud najde dost zmužilosti a zahubí zlého draka.
Jaképak asi se povídají princeznám pohádky?
Pohádková princezna je zpravidla stvoření zpovykané a nafrněné, které si koleduje, aby dostalo za vyučenou. Anebo je nějak postižená, kletbou, nebo dračí migrací. Andersen nám popsal tuto osobu v pohádce Princezna na hrášku. Jakpak se takové zkazky poslouchají oušku skutečné princezny?
Ta s největší pravděpodobností nespí v prachových peřinách a den netráví čicháním k růžím. Beatrix Oranžsko-Nasavská ve věku dospívání studovala, a to nikoli na nějakých nizozemských plzeňských právech, ale na pořádné univerzitě v Leidenu a seznamovala se tu s právem, najmě pak ústavním, ekonomií, dějinami parlamentu, tedy s disciplínami, které by měl člen Státní rady a později i panovník ovládat. Dá se tedy soudit, že ani její dětství nebyl koloběh mezi cukrárnami a maškarními plesy. A když byla malinká a cepovali ji a ona říkala, jiné děti mohou tohle a onohle a já nic, a oni jí říkali, no jo, jenže ty budeš královna, když tedy byla ve věku otevřeném pohádkám, jak asi přijímala obecné pohádky o princeznách?
Asi měla pocit, že autoři pohádek jsou pitomci neznalí věci anebo v horším případě darebáci, kteří si z princezen dělají srandu.
Pro tyhle udřené a cepované princezny by se asi měly psát jiné pohádky. Něco ve smyslu Jak princezna vyzrála na buzeraci anebo O popletené učitelce němčiny. Ale i toto je naivní představa člověka, který princeznu viděl leda na obrázku.
Ale možná takové pohádky existují. Tisknou se v malinkém nákladu, protože autorizovaných čtenářek je málo. No a možná malinká Beatrix znala pohádku O princezně Naštvěnce, která jim hodila království na hlavu. Moc se jí ta pohádka líbila. Celý život toužila ji naplnit. No a vidíte, nakonec to udělala, vizte pohádku s dobrým koncem!
|
O polední pauze jsme vyrazili s Norou do Keltského parku v Břežanech. U rybníka na louce mezi pampeliškami jí to náramně slušelo a byla nadšená, když kolem ní skákaly žáby. Při návratu jsme potkali pejska, tedy pejskovou čili fenku.
Byl to pejsek o něco větší než nora a určitě o hodně víc vážil a v pestré směsici předků měl jistě vlčáka, ten mu (jí) vtiskl základ podoby. Jak víme, Nora se vlčáků bojí. Tenhle byl přátelský, ukázalo se, že je to taky dvouletá fenečka a ráda si s pejsky hraje. Nastal obvyklý rituál, tedy Nora začala obchvatem, přibližovala se po spirále, fenka hru přijala a Nora sebou sekla na záda a odhalila bříško na znamení poddanství, jak to pejsci dělají a páni to obvykle berou jako potupu. Já ne, já jsem radši, když ukáže bříško než aby se rvala a někoho pokousala.
Fenka poddanství vzala na vědomí a začala hra v pravém slova smyslu, tedy honění po louce a vzájemné pošťuchování.
Nora brzy zjistila, že za á ji fenka vlčanda v běhu nestačí a za bé při tom pošťuchování se ukázalo, že proti Nořiným ocelovým svalům nemá ta druhá nejmenší šanci a za cé že i vlčák předek nic nezmění na tom, že by Nora dokázala téhle větší a těžší vlčandě napráskat, kdy by si zamanula.
Takže to skončilo tak, že jí Nora skákala předními tlapkami na záda, což je v psí žeči akt vítězství a podrobení. Mimochodem, Nora to dělá i Fanánkovi a on si to od ní nechá líbit. Jiného psa by zvolchoval a skočil by mu tlapkami zezadu na záda.