 |
Velká část května za námi, půle roku před námi a případ Klausovy amnestie je stále na tapetě. Je třeba velké trpělivosti ke sledování toho, co Josef Kopecký na iDnesu trefně nazval telenovelou. A on upozornil na roli člověka širší veřejnosti neznámého, na roli právníka Zdeňka Koudelky. Přečtěte si ten článek, objasňuje mnohé.Nicméně jeho závěr opakuje mantru, která je podle mého názoru pochybená. Že Petr Nečas coby premiér mohl nepodepsat amnestii, jasně namířenou proti zájmům našeho státu a naší společnosti, tedy že mohl nepodepsat amnestii, která vrhává nesmazatelný stín i napříště na všechno, co Klaus a jeho tlupa uchystají a vykoná.
Mohl nepodepsat?
Samozřejmě mohl nepodepsat, jako dnes Klausovo alter ego Miloš Zeman odmítá podepsat jmenování českých velvyslanců, pokud neprojde udělení boboniéry Klausově rodině v podobě inaugurace paní Klausové v Bratislavě. Mohl to i zmačkat a zapálit a mohl s tím vystoupit v televizi a mohl dokonce seznámit veřejnost s tím, jaké svinstvo Klausova amnestie vytvoří, a že on, hrdina české politiky, tomu zabráni, a navrhovali by mu za to bronzový pomník. Přinejmenším by sklidil potlesk a asi bych byl mezi pošetilými tleskajícími.
Ale co by to vyvolalo?
Vzpomínejme.
Reakcí na první Havlovu amnestii byla vzpoura ve věznicích – vzpoura vyvolaná nespokojeností s tím, že propouštění jde pomalu. O nic jiného tam nešlo. Amnestie byla jasná, po pádu teroristického režimu oprávněná, s cílem dát novou šanci i kriminálníkům (s plným vědomím, jak marná je to snaha). Přesto to vyvolalo vzpoury. Já tam tenkrát byl coby na Pankráci novinář a zažil jsem to. Dnes se o tom moc nemluví, je to zapomenuto. Kdyby Petr Nečas nepodepsal amnestii, měl by na krku obrovské povstání v českých věznicích a novináři, kteří se na něj dnes šklebí, že podepsal, by ho pak ukřižovali za to, že nepodepsal. Ty vzbouřené by stejně nakonec pustili. Ale všechno by bylo ještě horší, než je, jakkoli si je těžké to představit.
|
O polední pauze jsme vyrazili s Norou do Keltského parku v Břežanech. U rybníka na louce mezi pampeliškami jí to náramně slušelo a byla nadšená, když kolem ní skákaly žáby. Při návratu jsme potkali pejska, tedy pejskovou čili fenku.
Byl to pejsek o něco větší než nora a určitě o hodně víc vážil a v pestré směsici předků měl jistě vlčáka, ten mu (jí) vtiskl základ podoby. Jak víme, Nora se vlčáků bojí. Tenhle byl přátelský, ukázalo se, že je to taky dvouletá fenečka a ráda si s pejsky hraje. Nastal obvyklý rituál, tedy Nora začala obchvatem, přibližovala se po spirále, fenka hru přijala a Nora sebou sekla na záda a odhalila bříško na znamení poddanství, jak to pejsci dělají a páni to obvykle berou jako potupu. Já ne, já jsem radši, když ukáže bříško než aby se rvala a někoho pokousala.
Fenka poddanství vzala na vědomí a začala hra v pravém slova smyslu, tedy honění po louce a vzájemné pošťuchování.
Nora brzy zjistila, že za á ji fenka vlčanda v běhu nestačí a za bé při tom pošťuchování se ukázalo, že proti Nořiným ocelovým svalům nemá ta druhá nejmenší šanci a za cé že i vlčák předek nic nezmění na tom, že by Nora dokázala téhle větší a těžší vlčandě napráskat, kdy by si zamanula.
Takže to skončilo tak, že jí Nora skákala předními tlapkami na záda, což je v psí žeči akt vítězství a podrobení. Mimochodem, Nora to dělá i Fanánkovi a on si to od ní nechá líbit. Jiného psa by zvolchoval a skočil by mu tlapkami zezadu na záda.