Jde o léta se táhnoucí věc, která zdaleka není jedním rozsudkem ústavního soudu vyřešena. Občan zůstane dlužen. Nezaplatí pokutu v tramvaji. Pisatel těchto řádků prodal auto, ale odhlásil pojistku ve filiálce, která odhlášení neposlala výš, takže zůstal dlužen dvě stě padesát korun. Jen shodou okolností se kauza nedostala k soudu, takže advokát který „řešil“ kauzu oxeroxovaným formulářem inkasoval pět tisíc... a to se to nedostalo k soudu. Nikdo z nás si není jistý že nad ním nevisí Damoklův meč takové žaloby nebo exekuce. Po dvaceti letech velkovýroby zákonů na běžícím páse jsme země právní nejistoty. Volení zástupci ten stav nejen neřeší, oni ho podporují.
Ten stav se hned tak nezmění, a už vůbec se nezmění jedním výrokem ústavního soudu. Bicméně pasáž ze zpravodajství iDnes stojí za citaci: "Lze pozorovat zajímavý společenský jev - z vedení sporů se stává podnikatelský obor," řekl soudce zpravodaj Jan Musil. Specializované firmy podle něj obchodují s drobnými pohledávkami jako se zbožím.
"Justice se dostává do polohy nikoliv tradičního ochránce práv. Justice se stává inkasní agenturou," doplnil. Zmínil také sociální dopady vyhlášky, která dlužníky i kvůli malým částkám zatížila značnými náklady řízení, vedla k dalším dluhům a exekucím.
Ano, to je přesně řešeno. Jenže toto by měl odstranit parlament. Jenže on to neodstraní. Vždyť ten stav vznikl lišáckými zákonnými úpravami v režii padouchů v poslaneckých lavicích. Ne snad, že by tam všichni byli padouši, nicméně všichni nesou odpovědnost, padouši i ti lhostejní a bezmocní.
Už ta čipová karta. Rozmohlo se, že po vstupu do pokoje strčíte kartu do speciálního šuplíku a pak teprve funguje elektrika. Takže zapomeňte na to, že po odchodu se vám dobije notebook, zatímco jste pryč. Musíte dobíjet přes noc a když máte notebook, dva foťáky a mobil, je to hoňka – už proto, že hoteloví architekti nenávidí zásuvky a schovávají je před vámi. Chvála bohu, že tady ve Vídni co jsem ze včerejška na dnešek spal, jsou u psacího stolu zásuvky tři, nevídáno neslýcháno!
K elektrice: tahle designérská pakáž si libuje v systémech zapínání a vypínání světla. Vše je uděláno tak, aby se vám to znesnadnilo pod záminkou usnadnění. Vypíná se to od postele, ale odkud? Zleva nebo zprava? Trávíte půl večera, než na to přijdete a běda, kdybyste si chtěli v noci cestou na záchod přisvítit. Klimatizace je případ sám o sobě. Tady ve Vídni nelze vypnout. Prostě hučí celou noc, i když ji stáhnete na nulu. Je to hučák.
Skončím v koupelně. Kde jsou zlaté doby špuntu v umyvadle. Zde jsem neobjevil, jak se dá voda z umyvadla vypustit. Hledal jsem tlačítko, zkoušel zatlačit na zátku, někdy je to tak zařízené, že přitlačíte a onna vyskočí. Nevyskočila. A sprcha? Dopadlo to tak, že jsem se ve vaně cibral pod kohoutkem a až když jsem vylezl, pohnul jsem multifunkčním kohoutkem nějak a sprcha se spustila, třebaže před tím multifunkční kohoutek vzdoroval přítlakům, nátlakům jakož i lomcování.
Ještě štěstí, že záchody zatím unikají jejich pozornosti. Tedy někde taky ne. V Koreji jsem zažil záchody vybavené elektromotory, pumpami a akcelerátory a doplněné sáhodlouhým návodem k použití.
V korejštině, jak jinak.