 |
Bostonský atentát vyvolal skutečnou bouři odporu a nelibost vyjádřil i Taliban a íránský vůdce Chameneí, tento jemný vzdělaný pán, který se jinak nerozpakuje vyhrožovat vyhlazením Tel Avivu a Haify, tedy zabitím všech jejich obyvatel. Odhalení pachatele samozřejmě nikomu život ani zdraví nevrátí. Nicméně je nesmírně důležité, aby bídák nebo bídáci dopaden či dopadeni byli. Večerní zprávy v tomto smyslu dávají naději a tím se dostáváme k tématu, které tu bylo na Psu mnohokrát probíráno, totiž k nahrávkám a odposlechům.
Zdá se totiž, že vodítko dává FBI videozáznam či videozáznamy, které snad pachatele měly zachytit. Kolem veřejně umístěných kamer je mnoho povyku a jsou terčem nejednoho protestu. Teze formulovaná "kdo nedělá nic špatného, se nemusí nahrávek obávat" bývá pranýřována jako tresť policajtské arogance. A jsme u jádra věci, totiž u konfliktu reality s ušlechtilou myšlenkou. Kamera samozřejmě slepě snímá každého, i mě i vás. Čímž jaksi porušuje auru našeho soukromí. Jakmile ale jde o veřejný pořádek, každý druhý volá po policajtech v ulicích. Jenže nechce si nechat zvýšit daně, aby se policajti v ulicích zaplatili. Je to, jako kdyby někdo volal po čistých komínech a nechtěl zaplatit kominíkovi.
Tyhle kamery v podstatě nahrazují policajty v ulicích. Policie nerada prozrazuje svoje metody. Lze to pochopit. Nicméně lidi by měli vědět, jaké procento případů se vyřeší právě ze záznamů monitorovacích kamer a z analýzy mobilních hovorů a z odposlechů. Kdybychom se měli těchto prostředků zbavit, okamžitě bychom se stali bezmocnými oběťmi.
Každý dobytek by nám mohl pod nohy odložit pytel s papiňákem plným TNT a odpálit ho mobilem a pak adié, odešel by do přilehlého bistra pozorovat v přímém přenosu následky svého skvělého činu, jistěže náležitě ideologicky podloženého coby boj za nějakou úžasnou, svět osvobozující ideu.
|
Byl to pro mě den jako korálek. Od rána se odehrávalo to, co se v doktorských dizertacích charakterizuje jako tóčo. Paralelně s tím měla svoje tóčo Ljuba, završené tím, že měla představení v Divadle komedie. No a aby zmírnila svoje tóčo, vzala si na představení s sebou Noru.
Vše pak proběhlo tak, že jsem Ljubu s Norou odvezl do Divadla komedie a odjel za svým tóčem. To pak vrcholilo na pankráckém úpatí Nuselského mostu, kde jsme s Dílnou fotili noční fotky. V půl desáté už toho všichni měli plné zuby a však taky volala Ljuba, že už skončila a ať pro ni přijedu.
OK. Rozloučil jsem se se svými milými Dílňáky a jel do divadla. Po cestě jsme si s Ljubou telefonovali. Odhadl jsem, že u ní budu za pět minut ode chvíle telefonování. Stihl jsem to za tři. Měl jsem kliku, na každém semafóru zelená a profrčel jsem večerní Prahou jak namydlený blesk.
Zastavil jsem před divadlem. Ljuba s Norou nikde. Vylezl jsem a šel se podívat do divadelního klubu. Žena a pes nikde. Aha, je tam zahulíno a ona nechce, aby Nora dýchala dehet a karcinogenní zámotky.
Pak mi blesklo hlavou jiné vysvětlení.
Jsem v jiném divadle.
Nastojte, toto vysvětlení bylo, jak se lidově říká, správné. Byl jsem ve Švandově divadle, nikoli v Komedii...
Jo, stihl jsem to s tolerovatelným zpožděním, ale uznejte, tohle se Ljuba nikdy, skutečně nikdy nesmí dozvědět. To by bylo keců...