 |
Miloš Zeman podstoupil zákonem předepsané procedury a stal se prezidentem České republiky. Slib musel podepisovat dvakrát, protože napoprvé se to kanceláři nepodařilo napsat dobře, ale konec vše napravil a hlavu státu máme.
Pohovořil dokonce třikrát, pokaždé spatra, důstojně, mělo to hlavu a patu, podal výkon, jaký by ze známějších politiků dokázal jenom Klaus. I ta Miroslava Němcová své tři větičky musela odmekotat z papíru během ceremoniálu. Největší vzedmutí vyvolal svým zařazením novinářů mezi nacisty a mafiánské podvodníky. Bylo by ale smutno, kdyby to Zeman neudělal. On už je takový. Takto aspoň potěšil pohledem na pěnu v pravém koutku úst, když o novinářich hovořil.
Vyslovil úctu i vůči voličům jeho oponenta, to je dlužno hodnotit pozitivně. Nabídka sebe sama jako politického moderátora je samozřejmě směšná, nicméně nikoli reálná. Důležité v jeho třech projevech nebylo ani to, co v nich bylo, jako to, co tam chybělo.
Zeman se neuvázal do úkolu napravit mravy tohoto světa. Neslíbil, že rozloží Evropskou unii. Nerozebral hokejkový graf a opomenul tání grónských ledovců. Schwarzenberg mu během dne vyčetl, že se nezmínil o hraničních vztazích, ale dobře tak, aspoň nevrtal do šovinistického českého masíčka. Šovinismus a xenofobie ho sice dostaly do prezidentské funkce, ale teď, když tam je, může národovce odhodit jako odhazuje balónista pytle s pískem. Bez nich by nevzlétl, ale v letu by mu bránili. Moudře se zdržel vyjevit své zahraniční sympatie. Pokud se vlivem objímání stromů a požívání becherovky zásadně nezměnil od dob, kdy byl činný v politice, je svým zaměřením prozápadně laděn, na rozdíl od svého předchůdce, který by byl ochoten odvádět 300 volů do Moskvy, kdyby to po něm chtěla. Nepokládal ale za rozumné to troubit hned první den.
Otázka, zdali "je to můj prezident" nebo není, je pošetilá. Od pátku je to náš prezident, svobodně jsme si ho zvolili a teď ho máme. Není zavřen ve vakuové baňce. Vytvářejme tedy prostředí vysílající takové podněty, aby se choval jako civilizovaný evropský politik. Oproti Václavu Klausovi by to byla příjemná změna.
|
Kamarádek není nikdy dost. Přibyla Kvanu, fenečka rodu hasky. Ta se nejdřív Nory bála a dnes už spolu zápasí na Myší louce a honí jedna druhou, až jim drny za patami lítají. Nově je tu Besinka. Je to malý bílý knírač a to píši s plným vědomím, že je to malý malý bílý knírač, protože ta psí rasa se tak jmenuje. Koeficient roztomilosti je tam vysoký a u štěněte maximální, tím spíš, když se mrně batolí po trávníku ve svetru. Takže, Besinko, vítej v partě. A že se Nory bojíš, na to nedbej. To přejde.
|
|
Herecká taneční skupina Veselé skoky funguje už deset let od chvíle,
kdy choreograf a pedagog DAMU Martin Pacek nápad založit profesionální
taneční divadlo postavené na nápaditých a vtipných choreografiích a
originálním humoru. K němu se přidala choreografka Jana Vašáková a
její manžel, herec a režisér Miroslav Hanuš. V neděli byla v Divadle v
Celetné premiéra jejich páté... a teď jak to nazvat ... hry, férie,
grotesky... zkrátka, premiéra osobitého baletního muzikálu Chabrus
line. Podobnost s Chorus line není náhodná. Taky je to konkurs do
muzikálového sboru, ovšem konkurs postavený na hlavu. Když jsem tak na
to koukal, říkal jsem si, kam se ten náš humor posunul: ono dřív se
těžila legrace z toh, že někdo jako něco dělal blbě a lidi se tomu
smáli. Jenže tahle osmička (čtyři a čtyři, zájemci a zájemkyně)
skvěle tančí jak o život a protože to jsou herci, není to jen dokonalý
tanec, má to výraz, má to nadsázku, má to přesah. Chcete-li se pobavit
a potěšit, jděte na Veselé skoky, třeba zrovna na Chabrus line. Ale
musíte mít rádi recesi a říká se, že velké procento lidí ji není
schopno pochopit. Tak pozor, aby chyba nebyla někde jinde než na
jevišti...