 |
Sociální demokraté pozvali zvoleného prezidenta na svůj sjezd a navrhují zahlazení sporů. Je to sebevražedná politika, klanění u vrbiček, které se jim vymstí, pokud v něm budou pokračovat – takže doufejme, že to není kapitulace, ale zdvořilostní gesto. Sobotka by si měl přečíst Kmotra od Maria Puzza. To je něco jako Machiavelliho Vladař, jenže je to blíž soudobé politické praxi.
V Zemanovi má sociální demokracie většího nepřítele, než by kdy mohla mít ve Schwarzenbergovi. Důkaz? Ve volebních síních se ještě nestačilo vyvětrat a k Zemanovi se sbíhají Březinové a Kavanové a další kreatury minulých let, v minulosti zprofanované a z jádra sociální demokracie vyobcované. Směšná je představa, že teď Zeman láskyplně vezme Hurvínka Sobotku pod svoje křídla. Zeman vyhrál špinavými metodami za podpory nejtemnějších sil. Bude chtít přeměnit politickou mapu podle své představy, přesněji podle představy těch sil, které ho vysunuly na špici. Nějaký Sobotka tam jistě nemá žádné místo. Proto se kreatury sbíhají.
Jak dál
Je těžko nepropadnout trudnomyslnosti v konfrontaci s arogancí takové figury, jako je Miroslav Šlouf, který se otevřeně vysmál veřejnosti do obličeje, když přiznal, že Zemanovu kampaň řídil a že sám Zemanovi poradil, aby se od něho distancoval. Nicméně toto není obdoba roku 1948. Zeman není Mussolini, je to státní úředník s definovanými pravomocemi. Do popředí ho vynesl populistický nesmysl zvaný přímá volba prezidenta, v němž využil šovinistických sklonů významné části voličské veřejnosti.
Politický systém, především strany, bude na změnu situace reagovat. Především je třeba jednoznačně trvat na tom, aby se prezident pohyboval v rámci ústavnosti. Havel i Klaus to dělali na doraz, Klaus ještě víc na doraz, protože to je protřelejší politik, než jaký kdy byl Havel. Zemanovo ego ho povede na kraj příčetnosti a to je slabost, které musí využít všichni, kdo tím jsou ohroženi. V důsledku jsme to my všichni, ale reálně na to mohou reagovat ústavní instituce. Věřme, že aspoň jim se nezatemnil mozek.
|
|
Možná po víc než padesáti. Jde o sáňkování, respektive o bobování. Zcela jistě jsem sáňkoval s dcerou Irenou, když byla malá, a malá byla v druhé půli osmdesátých let. Takže to by byl návrat po čtvrt století na sáňkařskou dráhu. Jenže, tehdy jsme sáňkovali na Černém vrchu u nás na Mrázovce na Smíchově v raze, to je dráha velmi mírná, mírňoučká.
Včera jsme s Ljubou a Věrou vyrazili s Dominikou a Vojtíškem na zdejší sáňkovací dráhu v Černíkách. Černíky, to je fakticky samostatná ves, z hlediska správního náleží do pravomoci Zvole. No a zmíněná dráha je docela drsná. Je to pruh mezi parcelami, nejdříve mírně svážný, pak docela dost vážný a míří do skupiny dubů, každý z nich má v pase třicet čísel.
Dodo s Vojtíškem jezdili na bobech zvaných Zipfy, viz zde http://zipfy.cz/ . To je skvělá věc, jezdí to jak namydlený blesk a ovladatelné je to excelentně. Na mě vybyly klasické boby zvané pekáč.
No a na tak prudkém svahu jsem opravdu byl naposled jako kluk, když jsem sáňkoval v Praze v Riegrových sadech a v Rajské zahradě zvané Rajda. A to je, s odpuštěním, hodně padesát plus let.
Mé pocity, Že by návrat do dětství? Kdepak. Poznání, že na sáňkovou dráhu nepatřím. Ale i to je návrat do dětství – moc dobře si vzpomínám, jak jsme na dráze velmi neradi viděli tatíky na sáňkách a bobech. On je to holt jiná výhodná kategorie než šesti, sedmileté dítě a tudíž i kinetická energie je jiná.
O čemž mohu leccos vyprávět poté, co jsem včera zahučel na bobech do křoví.
Rád jsem využil umění odejít.