 |
V dobové atmosféře, kdy je středem společnosti vyhlouben příkop a čekáme jen na to, abychom se dozvěděli, jak velké ty části jsou, ztrácejí rozvahu a soudnost i jindy rozumní lidé. Už jsme tu zmínili Jiřího Stránského, který vyhlásil Martina Dejdara div ne za zrádce národa v Chotěboři, a už je tu aktivista Karel Janeček a exministr zahraničí Cyril Svoboda s nápadem obžalovat Václava Klause kvůli amnestii z velezrady.
Ne že by v našem státě nebylo možné zažalovat kohokoli za cokoli a pokud zažalovaný není zapojen do spolku nedotknutelných, může na žalobu šeredně doplatit. Vtip je v tom, že Václav Klaus není jenom člen spolku nedotknutelných. On je jeden ze zakládajících členů spolku a pomáhal ho budovat po celých těch více než dvacet let, kdy je tak či onak blízko zdrojů moci. Od nápadu se distancovala Hana Marvanová, čímž prokázala velkou míru zdravého rozumu.
Smysl má taková iniciativa jediný, totiž zviditelnění původců. I kdyby nakrásně se soudy chtěly věcí zabývat, nakonec by to nutně muselo skončit stejně, jako korupční soud s Bártou: Bárta prostě půjčoval své peníze a že čachroval, o tom není pochyb, ale to se vědělo, že bude, už když šli občané k volbám.
Naopak, petenti by mohli být Klausovi za amnestii vděční. On, který s celou svou rodinou z trůnu diamantově čisté pravicové ideologie podpořil Miloše Zeman, na posledním svém klipu kráčejícího v čele dělnických mas, svou amnestií nejvíce vytočil právě ty, které si Miloš Zeman namlouvá a slibuje jim hory doly.
Mimochodem, Renčův klip je nejpůsobivější dílo socialistického realismu od doby, kdy Evžen Sokolovský natočil svého Gottwalda.
V klipu chybí jen jedno důležité – zasněžená Klementisova papacha na hlavě dělnického tribuna.
|
|
Na webu deníku Metro čtu, že v budově opravovaného Národního muzea v Praze na Václavském náměstí zbyly jen tři exponáty, mimo jiné i velryba. Naše rodina má k této velrybě mimořádně pozitivní vztah. Do Prahy ji přivezl z Hamburku můj pradědeček z babiččiny strany Alois Stuchlík, z románového cyklu mého otce a z televizního seriálu jste ho mohli poznat jako Martina Nedobyla. Oba ,moji pradědečkové, Jan Neff i Alois Stuchlík, byli čeští vlastenci. Dnes by asi mnoho nepochodili, protože jeden jako druhý zastávali to Havlíčkovo „kéž se nám to vlastenectví z huby do rukou přestěhovati ráčí“ a kdyby před nimi někdo řekl, „kdo neskáče není Čech“, nevěřili by svým uším. Pradědeček pomáhal budovat sbírky Národního divadla a protože měl zasilatelskou firmu, přivezl z Hamburku kostru velryby. Jistě to byl v té době velký logistický problém. Že se dal vyřešit, o tom svědčí ona velryba, která civí v pusté budově a čeká na obnovu své slávy. Jak to s tou velrybou ještě bylo se dočtete na Pieterově Bezejmenné stránce.