V něčem připomínají jeho proslovy traktáty Václava Havla. Ty také budily úctu, ale v praxi byly tak nějak málo použitelné a právě tak asi sotva dojde naplnění Gauckovo přání, aby došlo k vyrovnání s minulostí a všichni lidé stigmatizovaní pečetí viny se káli a prosili za odpuštění. Pěkná to představa, až na to, kdo rozhodne, kdo všechno se má kát a kdo už má na to, aby přijímal omluvu?
Nicméně pokud jde o Gaucka, těžko si nepřipomenout nadcházející prezidentskou volbu. Šílená představa, že příště by se měl vedle Gaucka motat becherovkou a cigaretami pročpělý důchodce z Vysočiny!
Dalík na svobodě
Je to jednoduché, buď Dalík uteče a pak měla pravdu Bradáčová, když ho chtěla mít pod petlicí, anebo neuteče a pravdu měl soud. Každopádně prokázal nezávislost a to je dobře.
Mirek Topolánek zase prokázal odvahu, když na propuštěného Dalíka čekal v jeho bytě. To jsou gesta, která zůstanou v paměti, ať se stane, co se stane.
Najednou jelo kolem nás auto, kolem nás, přesněji v protisměru. Nora se otočila a uháněla za ním. Křikl jsem na ni, přivolal ji... a najednou jsem si všiml, že je to červené auto, že je to honda, no samozřejmě, to jede Ljuba na tréning taiči!
Volal jsem ji telefonem do auta (podotýkám, že má hands free...), jestli to opravdu kolem nás jela ona, a potvrdila mi to.
Jak to ta Nora poznala, prakticky v noci? Auto jelo nejdřív proti ní a muselo jí tedy svými reflektory pálit rovnou do očí. Pak se kolem ní mihlo, to je zlomek vteřiny, načež odjíždělo. Jak poznala, že je to auto Ljuby? Psi nemají na sítnici čidla na vnímání barev. No a že by Nora byla znalec automobilových značek a poznala typ, o tom si dovolím pochybovat.
Je v tom ono „něco“, na které se rádi odvoláváme, když jsme s rozumem v koncích.