Berte srovnání naprosto jen technicky, nikoli mravně. Nelsona Mandelu drželi ve vězení celkem sedmadvacet let. Z vězení ho pustili v roce 1990. To mu bylo dvaasedmdesát let, o osmnáct let víc, než bude Breivikovi po propuštění. Okamžitě po propuštění se stal lídrem politického života ve své zemi, až se stal prezidentem země, která ho přes čtvrt století věznila.
Opakuji, je to paralela čistě technická, počítejte roky, nezvažujte mravní obsah činnosti jednoho a druhého srovnávaného muže. Srovnání chce jen dovodit, že po jednadvaceti letech může být dnes třiatřicetiletý muž v plné síle a může být nebezpečnější než mor.
U některých lidí jsem vyvolal nelibost poznámkou v jedné z předchozích glos, kde jsem vyslovil politování, že nikdo na ostrově kde se masakr odehrál nebyl ozbrojený a že lidi typu Breivika fascinuje možnost střílet do absolutně bezbranných lidí. Kdyby norská policie zasáhla dřív než za neuvěřitelné půl druhé hodiny a kdyby toho tvora pro něhož se označení člověk nehodí prostě zlikvidovala, byla by to spravedlnost odpovídající míře viny. Tady není ani milimetr prostoru k mudrování, že se nesmí riskovat justiční omyl.
Ale to je jalová úvaha na téma „kdyby“. Breivik dostal jednadvacet na tvrdo. Co bude dál se uvidí. Dnes to vypadá, že politicky prohrál, podle zpráv z Norska jsou lidé tolerantnější k menšinám víc než jindy. Kéž by při tom zůstalo. Kdyby nezůstalo, mohli bychom o Breivikovi slyšet i jinak než jako o vězni, z důvodů ne zcela pochopitelných obývajícího tři cely najednou.
Čtěte digineff.cz. Navštěvujte facebook.com /Digineff.cz
“Lehni, Noro...“ zašeptal jsem jí.
Okamžitě pochopila a zalehla naprosto předpisově, hlavu mezi předními tlapami, zadní tlapy podél těla, a spolu se mnou pozorovala pobíhající holčičky. Ani nedutala. Věděla, že čím déle v úkrytu vydržíme, tím déle budeme z bezprostředního dosahu jejich jekotu. A to za chvilku předpisového ležení přece stojí, to musíte uznat.