Rozdělení jako správný krok
Mečiar slavil sedmdesátiny a Václav Klaus byl jeden z těch, kteří mu zaslali blahopřejný dopis. Tak je to správné, slušné a noblesní. Tak či onak, Vladimír Mečiar se do slovenských dějin významně zapsal a to že je z politiky pryč neznamená, že je třeba s ním zacházet jako s hadrem.

Mečiar i Klaus se shodují, že rozdělení federace byl správný krok. Rozum přitakává, srdce bolí. Rozum ví, že jinak to být nemohlo, kdyby místo Klause byl dejme tomu Pithart a místo Mečiara kdovíkdo, trvalo by to možná déle a ani to není vyloučeno, že by se nashromáždilo tolik hořkosti, že by vztahy dnes nebyly tak dobré jako jsou. Jen ten brand, ta značka, ta je pryč. Slovensko si lidi pletou se Slovinskem a Česko ani nemá mezinárodně akceptovaný název. Nejde jen o minulost – na Javorině se potkala česká a slovenská reprezentace. Petr Nečas má pravděpodobně pravdu, že se v Evropě dají těžko najít dva národy, které mají tak přátelské vztahy jako jsou Češi a Slováci. Škoda, že totéž nemohou Češi říci o svých vztazích s Rakušany a Slováci o vztazích s Maďary. To narovnání je úkol na příští staletí.

Čtěte digineff.cz. Navštěvujte facebook.com /Digineff.cz Zápas o cestičku
Z Březovské ulice vede k lesu cesta mezi poli. Je značená i v katastrálním plánu. No a jednou ročně nastane orba a páni oralové cestu zaorají. Tentokrát to udělali jenom z půlky, nevěřím svému oku, rozorali jenom tu část, která vede podíl lesa až dozadu, jaksi opravdu do lesa.

Když se to stalo poprvé po našem přestěhování, žasl jsem , zuřil jsem, prskal jsem. Zkušení místní mě uklidňovali:

“To je tu každý rok. Zvyknete si.“
Nějak jsem odmítal přistoupit na tezi, že když je něco každý rok, má to tak být a je třb si zvyknout. Teď už jsme taky místní a zvykl jsem si.

Samozřejmě lidi chodí k lesu dál a kodrcají po hroudách a časem vznikne nová cesta a lidé zapomenou na incident s oraly. Až do příštího orání, kdy výsledek jejich vydupávání přijde vniveč. Zatím to řeším tak, že záměrně prošlapávám. Jdu s Norou od lesa a skáču po vrcholcích brázd. Snažím se navázat na práci předchůdců. Ve směru od lesa, tam už vznikla docela zřetelná cestička. Ale zřetelnost se vytrácí a v místech, kde by měla navázat na zachovalou část cesty, už jsou jenom hroudy. Jak je to fyzikálně a technicky možné? To se ti lié, mí předchůdci, vypařili? Cestou zhubli, takže tlak jejich nohou polevil? Nebo se dokonce v půlce vrátili?

Nevím. Mám na rozřešení záhad tak dva, tři měsíce. Potom vznikne nová cesta a bude to jedno.