 |
Rathova aféra je sociální demokracii krajně nepříjemná a tím spíš je třeba ocenit, že vedení strany na ni reaguje tak, jak reaguje. Kde jsou ty doby, kdy se vedení postavilo za zkompromitovaného Stanislava Grosse jako jeden muž a žena a hájilo ho až do jeho odchodu a následného multimilionářství! Nejdříve to byla výzva Rathovi, aby odešel z politiky a v pátek následovala výzva, aby odstoupilo středočeské vedení. Má to svoji logiku. Rath nefungoval ve vzduchoprázdnu a jeho spolupracovníci měli mít aspoň minimální přehled o tom, co se v kraji děje. A že se toho dělo! I kdybychom dali stranou předražené zakázky, v kraji je notoricky známo, že nárok na veřejné peníze, tedy peníze získané z daní VŠECH občanů, získaly jen subjekty servilní vůči Rathovi a jeho straně. Jako drobnou ilustraci mohu připomenout kuriózní případ, kdy Rath podmínil podporu hasičskému sboru vesnice Zvole (kde bydlím) ponižujícími podmínkami osobního vděku mocipánovi. Naši hasiči reagovali důstojně, Rath se vztekal, ale od té příhody mohla ves na příspěvek z kraje směle zapomenout. Tento stranický nepotismus je možná ještě destruktivnější, než eventuální zlodějna při veřejných zakázkách. Je to cosi jako ekonomická totalita – a bylo by dobře, kdyby tato jinak nechutná aféra měla očistný efekt. Starostové postižení oranžovou nemilostí by mohli odhodit ostych a hlasitě se ozvat. Ostatně by bylo případné, kdyby Nečasova vláda podpořila protikorupční náladu, třeba tím, že by vyhlásila cosi jako amnestii – výměnou za ohlášené případy korupce. Je sice hezké, že mi stavební podnikatelé pláčou na ramenu, kde že jsou ty časy, kdy stačilo k úplatku deset procent objemu zakázky,že nyní je to třicet, čtyřicet i víc procent. Jak vidno, policie JE schopna konat a to je to správné místo, kam se uchýlit. Naivita? Možná, ale před týdnem by si jen naivka myslel, že je možné, aby někdo na neprůstřelného naboba Ratha došlápl.
Jestliže se sociální demokracie chová důstojně a občanští demokraté zachovávají věcnou zdrženlivost, o to trapnější je chování Věcí veřejných a jejich klonů. Jejich povykukování na scénu ve stylu „my tu jsme pořád“ a „jsme stráášně rozhořčení“ jen korunuje trapnost, provázející celé jejich dosavadní působení.
Čtěte digineff.cz. Navštěvujte facebook.com /Digineff.cz
|
Pamatujete na úvodní kapitoly Tří mušketýrů? D´Artagnan se vypraví do Paříže, aby tam udělal štěstí. Otec ho vybaví mečem, radami a také koněm. Ten má zvláštní zelenou barvu, a právě tato barva přivede mladého muže do prvního z mnoha konfliktů. Zelený kůň! Kdo to kdy slyšel!
A co zelený pes?
S ním je to složitější. Když takový pes, původně bílý, případně bílý s hnědými skvrnami, proběhne polem řepky, je žlutý. Teď ovšem řepka už z větší části odkvetla. Takže pes proběhne polem odkvetlé řepky a pozvolna se dostává na roveň d´Artagnanovu koni. Zelené má přední nohy, hruď a taky na čumáku je nejedna zelená skvrnka.
Lidi vyšlapali prostředkem toho pole cestu, ovšem Nora to pere příčně, cik cak. Nevidíte ji. Bodejť by jo, ta řepka mi sahá po ramena, když tou cestou jdu. To jenom uslyším zaharašení a před nohama se mi cosi mihne. Je to Nora.
Když z té džungle vyjdeme, já přímo, ona cikcakmo, je zase o něco zelenější. Naštěstí nejsem Gaskoněc a kdyby měl někdo poznámky na účet zelenosti mého psa, netasil bych meč, meče nemaje. A patrně bych řekl:
“Závidíte, pane? Tak pusťte svého psa do řepky!“