 |
Bylo „arabské jaro“ a to co se zdá rýsovati na pražské radnici by se mohlo stát „pražskou zimou“. Tedy, doslova obrodou jak Občanských demokratů, tak sociální demokracie. Jednu i druhou politickou stranu potřebujeme. TOP 09 zdaleka nevyzrála natolik, aby ODS nahradila na liberální straně politického spektra a ČSSD nemá náhradu vůbec žádnou. Paroubkův komický trucpodnik se nedá brát vážně a nic jiného, aspoň trochu čitelného na demokratické části levice není. Obě strany se svou mafiánskou provázaností řítily soustavně do zkázy. Pan Šťastný na jedné straně a n Hulínský na druhé straně se starali výhradně o svoje osobní zájmy a pranic jim nezáleželo na tom, že voličská podpora obou nejvýznamnějších politických stran katastrofálně klesá.V tomto procesu má ODS oproti ČSSD výhodu, že Petr Nečas je očividně slušný člověk a přestože není – viděno z vnějšku – rozhodný a energický, je v něm úporná vůle napravit ODS reputaci. Nejde to udělat ze dne na den. Na kmotry ukázat prstem může a taky to dělá, ale vymést je nelze, protože jsou na svých postech připoutáni stanovami i zákony – naučili se rejdit uvnitř mantinelů, které si zčásti i sami nastavili prostřednictvím svých stvůr v parlamentu. V tomto ohledu je ČSSD podstatně méně čitelná. O postoji pana Sobotky vůči Štastného alter egu Hulínskému není nic zřetelného známo. Zápas s politikem v černém klobouku vede Jiří Dienstbier, a může si na tom vybudovat budoucnost, pokud se pražská zima bude ubírat tam, kam by bylo třeba, tedy k obrodě obou politických stran.
No a dalším zajímavým rysem je otevřená podpora Václava Klause politikům s černým kloboukem na hlavě. Jeho servilně provedený rozhlasový interview mu poskytl prostor k další myšlenkové perle: tento mistr zákulisních machinací vytkl primátorovi Svobodovi, že změnu politiky provedl mimo dohled veřejnosti. Toto se nestydí prohlásit člověk, který rozsekl republiku na zavřenými dveřmi v Trenčianských Teplicích (a dalších destinacích) – bez ohledu na to, zdali to bylo dobře nebo nebylo. Dnes vidíme, že jistě bylo, ale férové vůči veřejnosti to zcela jistě nebylo.
To ovšem je dnes už součást historie, záleží nám teď na tom, aby v Praze pro změnu zvítězila slušnost a fair play.
I to může být nakažlivé.
|
Padesát kilometrů žádná míra. Nora je ochotna a schopna urazit libovolnou vzdálenost a po návratu vyžaduje partii norského fotbalu, jak jsem tu o něm už několikrát psal. Nezná únavu. Nikdy se nestalo, že by uprostřed cesty zalehla a s výrazem „dál ani metr“.
Musí to ale být ve dne.
Je jedno, jaký je to den, sváteční nebo všední, sudý nebo lichý. To jenom my lidé jsme si nesmyslně rozkrájeli čas a polepili ho oznamkami a lístečky, že tehdy a tehdy se tohle musí a tamto nesmí. Pro Noru je den jako den, rozumějme, je to den běhací.
Musí to ale být opravdu den, nikoli noc.
Včera jsme byli s Dodo v kině na Velké vánoční jízdě (výborná zábava, vřele doporučuji) a Nora byla sama doma rekordních pět a půl hodiny, nikdy jsme ji tam nenechali tak dlouho. Neprovedla nic, vrátili jsme se, uvítala nás bez stopy výčitky typu „kde jste se flákali tak dlouho!, pak ochotně šla s Ljubou ven, zatímco já psal úvodník do Neviditelného psa – ale jen na chodník, vyčurat a zpátky. Žádné obcházení bloku, natož pk obcházení celého našeho satelitu Šmlouov. Lulu a zpět. A zalehnout.
Však bude zítra taky den a to si zase střihneme těch vašich umrněných deset a mých padesát kilometrů, že jo?
Takže ten parforsní hon, to byl taky výraz vztahu k denní, respektive noční době. Černý pes, to byla dobrá výmluva, proč se vrátit domů!