 |
Kauza zákazu komunistické strany se konečně svezla na tu správnou kolej: začne se bádat, kolik dostane za expertízu zaplacen právník a politolog Pavel Uhl, který z pověření ministerstva vnitra má spolu s Ivem Svobodou vypracovat právní posudek k návrhu na pozastavení činnosti komunistické strany. Meritu věci se to samozřejmě netýká, o to víc se o tom bude debatovat.
Přitom i nedávná diskuse o bratrech Mašínech ukázala, že velká část společnosti nevnímá komunistický režim jako zločin. Byl to prostě režim, který „měl chyby“ a na ty se zapomíná a bere se víc v úvahu, že po našich městech jezdilo míň zbohatlíků v mercedesech a houska stála padesát halířů. V jistém smyslu jsou tyhle údajné pokusy o zákaz komunistické strany jen ukázkou oblíbené zábavy, totiž dělání něčeho, aby to vypadalo, jako že je to myšleno vážně. Poslanci nechtějí opravdu zdanit hazard, protože si to nepřejí provozovatelé hazardu. Penzijní reforma má za cíl přivodit monumentální zisky takzvaným správcům fondů, kteří se zázračně vypaří, až věc krachne. Reformu zdravotnictví by musely schválit firmy vyrábějící nesmyslně drahé léky a ty by na to přistoupily jen kdyby jejich šéfům změkly mozky. Takto bychom mohli pokračovat s litanií do nekonečně. Zakázat komunistickou stranu nelze, protože ji podporuje jeden člověk z pěti a velká většina puncovaných antikomunistů v komunistické straně byla, když se zavíralo, věšelo a střílelo na hranici. Komunismus není vnímán stejně jako nacismus, protože myšlenka ukrást lidem jejich peníze není pozoruhodně velké části veřejnosti nijak cizí. Takže vnímejme ty pokusy se stejnou mírou vážnosti, jako projekt o přímé volbě prezidenta: sdílím názor svého přítele Františka Ringo Čecha, že v té „partě debilů“, jak charakterizoval zákonodárný sbor, nic podobného nemůže projít, protože nejsou zas tak velcí debilové, aby se dobrovolně připravili o kšeft.
|
Nebojíme se prakticky ničeho vážného, tedy hlavně se nebojíme bouřky a ohňostroje. Bojíme se holčičky s taškou na zádech a taky pána sedícího na pařezu. Toho jsme s Norou potkali minulý týden. U cesty je pařez a on si na něj sedl a odpočíval. Velký důvod k neklidu a tím hůře, že jsme ho nazítří potkali znovu a to zrovna vylézal ze škarpy. On to tedy byl pán, abych tak řekl, baníhodný, jakého s největší pravděpodobností nepotkáte ve VIP salonu Živnobanky, ale nechápu, jak to pozná Nora, která s Živnobankou a VIP salonky nemá žádné zkušenosti. Bojíme se taky tříleté holčičky na tříkolce a vůči koloběžkám, ale i zahradnímu kolečku zachováváme velkou ostražitost. Sekačka, to je kapitola sama pro sebe. Opět musím připomenout Barta. Kde jsou ty časy, kdy jsem na tomto místě vyprávěl, že sekám trávu s klackem v ruce abych jím Barta odehnal – nakonec jsem to vyřešil tak, že jsem ho nechal sekačku ulovit a teprve když se zakousl do předního kola a stroj odvlekl dva tři metry stranou, byl spokojen a nechal nás na pokoji. Ta k tomu je Nora daleko a nevěřím, že k tomu dojde. Chvála bohu, měl bych dodat.
Nicméně nebojíme se psů a to je dobře. Až moc se nebojíme psů, i když jich je moc, jak vidno z obrázku.. To bude šeredné překvapení, až se ukáže, že někteří psi dovedou být pořádně kousavé svině! Ale tomu poznání se nelze vyhnout. My lidi to poznání z lidské smečky jsme museli udělat taky.
Doufám že to nebude v listopadu.
Život je krásný a všichni jsou přátelé.