Dvojí potěšení
Stát není pojišťovna, to je hlavní motiv stati Václava Klause, vysvětlující, proč nepodepsal novelu zákona o důchodovém pojištění. „Princip zásluhovosti zde má asi takovou logiku, jako kdyby každý člověk platící výrazně nadprůměrné daně požadoval, aby na něj například více svítilo pouliční osvětlení nebo aby mu stát zajistil vyšší míru policejní ochrany než ostatním,“ píše ve svém článku doslova. To zní logicky. Zdalipak by ale Václav Klaus použil stejné logiky, kdyby do věci nebyl zamotaný ústavní soud? Ten totiž svým rozhodnutím novelu nasměroval. Podle něho dostávají z peněz na pojistné nespravedlivě málo lidé, kteří v době svého produktivního věku platili nejvíc.
Příměr k pouličnímu osvětlení je pěkný a rozhodně nedělá autorovi ostudu. Každý někdy viděl lucernu a příměr tedy dovede pochopit. Věc ale má háček. Lampy nesvítily všem stejně ani za komunistů. I v minulém režimu byly rozdíly v penzích, někdo dostával víc, někdo míň a řídilo se to mimo jiné i výší příjmů. Takže ústavní soud nepřišel s žádným revolučně novým pohledem na penzijní systém. Jenom jaksi zvýraznil existující rozdíly.
Novela penzijního zákona samozřejmě přispěla k ještě hlubší neoblibě Nečasovy vlády. Penzisté mají volební právo a teď mnohým z nich seberou část peněz „ve prospěch nejbohatších“. To je bezesporu zásadně nepopulární krok. A tak si může Václav Klaus připsat hned dva plusové body - zalíbil se aspoň části veřejnosti a rejpnul si do ústavního soudu. Praktického významu to sice nemá, ale potěší to (Václava Klause).
JAK ŽIVOT JDE: Mojito
Poprvé jsem mojito pil na Kubě a než jsem tam na tu Kubu jel, říkali mi: dej si pozor na mojito, to je zrádná potvora. Dělá se to z bílého rumu a sodovky, do toho dají mátu a třtinový cukr a limetku a dají to do vysoké sklenice a dají k tomu míchátko a ty šťoucháš do té máty a ona pustí šťávu a je to strašně dobré a ty to piješ a máš pocit, že je to limonáda a než se naděješ, máš ji jak z praku, protože to NENÍ limonáda.
No a teď když jsme s Knéblovými a dětmi pluli na raftu po Vltavě, každou chvíli tam byla na břehu cedule, že tam někde vpředu si můžeme dát mojito. Úžasný nápad! Takže nakonec jsme přirazili u břehu na místě zvaném Branná. Je to tam moc hezké, pro děti tam udělali atrakci – všelijaká lana a trámy a mostky na chození a taky se tam můžete najíst a... dát si mojito.
Což jsme učinili.
Ošizenější mojito jsem nikdy v životě nepil a ani jsem neslyšel o tom, že by něco takového bylo možné. Po požití patnácti takových mojit bych mohl směle řídit jakékoli vozidlo a nenadýchal bych ani bžď. No a pak jsme nasedli na raft a pluli dál a zase byly cedule a zase byly stánky s mojitem a my si říkali:
Kdepak, napálit se dáme jenom jednou.
A teď to mravní poslání: co když okrádají na mojitu jenom v té Branné a všude jinde je mojito poctivé? No jo, ale jak to zjistit?
Koštovat? Ale vždyť oni za tu sodovku s mátou chtěli osmdesát korun!
Ach jo. Jaká by to byla veselá plavba, kdyby to mojito nebylo okradené.... Proč jenom jsou lidi tak chamtivé zlodějské potvory, že tak krátkozrace kradou?