Marná schůzka o osudu marné vlády
Pocit marnosti, těžko jinými slovy vyjádřit pocity pozorovatele politické scény, který chce reflektovat události posledních dnů. Lidi si zvolili do parlamentu Bártovu firmu Věci veřejné. Kredit ztratila rychle, výsledky po sobě nezanechala žádné, ale z parlamentu její poslance vypudí až příští volby. Do té doby tu budou. Co s tím?

Premiér Nečas nabídl, že si John může vzít na svůj protikorupční úřad i toho svcého člověka bez bezpečnostní prověrky. Už sama ta nabídka je na pováženou. Neznáme právní detaily, ale v nebanánové republice berou bezpečnostní prověrky velmi vážně a pokud ji někdo nemá, tak prostě na určitou kvalifikaci nedosáhne. U nás je možné prakticky všechno, takže Nečas ohnul podmínky a vzkázal véčkařům „tak jo“. Jenže ti chtějí mávat vnitrem a pokud možno i ministerstvem spravedlnosti.

Jakpak asi Václav Klaus tuto situaci vyřeší? Petr Nečas by nastoupil na Johnovo šaškovské místo, kdyby na Bártovo ultimátum přistoupil. Zatím pořád se ještě někdo tu a tam někdo najde a volí ODS po tom všem. Kdyby ale Nečas ustoupil tak prvoplánovému vydírání ze strany firmy, která nemá už vůbec žádný mandát, aby mluvila do čehokoli, pak by opravdu měl odstoupit nejen z premiérského postu, ale z politiky vůbec. Máme zaděláno na politickou krizi – zdůrazněme, že díky voličům, kteří naskočili na groteskní kampaň založenou na populární tváři televizního moderátora. Tu bude zase řešit Klaus. Řešení zapadá za horizont zajímavosti. Máme jednu jistotu – naděje na rozumné řešení doopravdy věcí veřejných hasne.

JAK ŽIVOT JDE: Hoch, který se nikdy neumaže
Kdo mě aspoň trochu poznal, není na pochybách, že nepůjde řeč o mně. Potkal jsem toho chlapečka na dětském dnu v H., kde jsem s naší Dílnou (mimochodem, otevírám podzimní semestr, nemá někdo zájem? Zejména dámy, naučte se fotit líp než to umí vám manžel... Info je ZDE) fotil dětský den. Na závěr seriálu taškařic a herních disciplín tam hasiči vygenerují horu hasicí pěny a děti v tom skotačí. Jen si to představte: koláč pěny o průměru tak asi 25 metrů, v tom řádí dvacet, třicet dětiček. Všechny oblečené, strkají se, honí se, padají do pěny, skáčou do ní, hážou ji po sobě.
Přichází On.
Jako jediný se celý svlékne, složí si ponožky k botkám, vedle kraťasy a tričko. Pak pomalu vejde do té pěny a volí místa, kde je mu po kolena. Nedá se z jeho tváře vyčíst, zdali ho to baví, že je v pěně. Asi ano, nevšiml jsem si, že by ho tam někdo hnal bičíkem na psa. Šel tam dobrovolně.
Vzbudil pozornost. Pochopitelně, tohohle suchého čistého kluka je nutno vymáchat v pěně! Ale všichni ti zapěnovaní zuřivci cestou k němu zakopli a vzájemně se popěnovali a popadali a pak na kluka zapomněli, zkrátka, on obstálů suchý po celou dobu, kdy taškařice trvala.
Pak odešel, omyl se, osušil, oblékl... a pak jsem ho neviděl. Možná vstoupil rovnou na nebesa.
Pokud se tak nestalo, možná ho za dvacet let potkáte. Copak asi z něho bude, s chlapce, který zůstal suchý?
Nepochybuji o jednom... Bude někdy vyprávět, ve chvilkách pohody a rozmaru: kdepak, jen si nemyslete, já byl taky kvítko, to byste mě měli vidět, když přijeli hasiči a udělali pěnu...

Snímek: Šárka Lujková