 |
Tak především: hlasování o nedůvěře vládě je další z řady nezodpovědných sociálnědemokratických nesmyslů. Vyšlo to za podpory zelených a Klausových nastrčenců uprostřed našeho trapného předsednictví EU, tentokrát to vyjít může jen za velmi specifických okolností. Všichni poslanci Věci veřejných by museli přejít na stranu opozice. Pokud by se to stalo, byla by to největší zrada na voličích absolutně, která by převážila pražský kartel a oposmlouvu a všechna další padoušství - menšího významu. Volby, tento veletrh nadějí, nabídly voličům změnu a ta lehkovážnější část naletěla na reklamní kampaň Radka Johna. Strana se ho nedokázala včas zbavit a teď ji vede k zaslouženému zániku, tak by se dal stručně vyjádřit proces, jehož jsme svědky. Takzvané "váhání" Věcí veřejných je výraz politické nezralosti, pokud ne rovnou hlouposti. Skandál na ministerstvu životního prostředí je jistě závažný, nicméně za pád vlády nestojí - to je prostinká pravda. Opozice samozřejmě hru na "pád vlády" hrát musí. Sociální demokracie je za něj placena v roli opozice z veřejných peněz, zatím je záhada, kde na to bere, když je v tak strašlivém mínusu. Věci veřejné k tomu nenutí nikdo. Jsou zmítány vlastní nejistotou, poškozuje je nedostatek vize - a mají jen dvě osobnosti. Jednu mediální a druhou manažerskou, žádnou politickou. Proto hrají tak trapné divadlo.
Nečasova role
Petr Nečas se omluvil hlavnímu aktérovi aféry Liboru Michálkovi. To bylo velmi rozumné a v dané situaci politicky správné. Kdo koho nahrával nebo nenahrával, to je podružná záležitost, podstata je jinde. Byla zakázka na pražskou čističku skutečně zmanipulovaná? Opravdu byla předražená a část lupu dostala do tajného fondu ODS? Zapomeňme na nahrávky a na to, co kdo udělal nebo neudělal. Toto je třeba řádně vyšetřit a podle závěrů šetření jednat. Hlasování o důvěře vládě a nabídky panu Michálkovi tuto věc neřeší ani zbla.
Jaká je teď |Nečasova role?
Pokud by se Věcem veřejným podařilo vládu sestřelit, byla by to skutečná politická kuriozita a Nečas by se měl zapsat do knihy rekordů, přinejmenším českých: že stanul v čele nejméně stabilní vlády, zprvu podpořenou největší většinou.
|
Včera jsem se tu radoval a částečně i chvástal, jak jsme zachránili situaci: vypadávaly nám jističe venku na ulici a Ljuba si vzpomněla, že máme v domě jednu podezřelou elektrickou zásuvku; odpojil jsem tedy zásuvkový okruh v onom pokoji et voilá, vše zase svítilo... až do včerejší noci, kdy světlo zhaslo a když jsem jističe nahodil, okamžitě spadly znovu. Tentokrát jsem odpojil další okruh, který se mi nezdál, totiž ten, který vede k vodárně a pohonu brány. Elektrika se vrátila, ale ne stoprocentně. Zásuvky sice jdou - jinak bych nemohl psát tuto depeši, ale světlo je jen na jednu fázi. Budeme volat o pomoc pana elektrikáře.
Balada o sněhulákovi
Dodo včera účinkovala na vánoční besídce její mateřské školky. O víkendu ji Ljuba cvičila ve scénickém projevu. Měla recitovat tuto baladickou báseň:
Tréning se vyplatil, Dodo odrecitovala báseň a ovace byly, jak jinak, ohromující.
Vše tedy dopadlo výborně, jen jsme s Ljubou konstatovali, že jsme nadosmrti poznamenáni: balada o sněhulákovi už nikdy nezmizí z našich mozkových závitů. To jako si můj otec stěžoval, že někdy v deseti letech viděl film, který se jmenoval Tih minh.
"Taková kravina!" hněval se. "Do smrti si budu pamatovat Tih minh."
No a vidíte. On to aspoň viděl. Já to neviděl a navíc si taky do smrti budu pamatovat Tih minh.
A ošívajícího se sněhuláka.